Kam v Evropě s Kubou?
Česká diplomacie byla v Evropské unii hlavním zastáncem protikubánských sankcí. Jejich odvolání se tedy nutně musí brát jako její porážka. Je však čeho želet?
Sankce zakazovaly výměnu politických delegací na vyšší úrovni a účast unijních diplomatů na kulturních akcích na Kubě. To byl příliš malý kalibr na to, aby dosáhly svého deklarovaného cíle, postupné demokratizace ostrova. Kubu by dovedlo k zamyšlení spíš to, kdyby Čína přestala odebírat její nikl. Nebo, a to hlavně, kdyby jí Venezuela přestala levně dodávat ropu. Ale to se čekat nedá: Čína, nyní kubánský vzor, i Venezuela jsou Kubě věrnými spojenci. Ostatně, proč by ji měly sankcemi nutit k demokracii, když samy jsou s ní na štíru?
Ano, bylo by hezké, kdyby na Kubě jednou zavládla demokracie. Evropská unie, zcela v souladu s českými záměry, říká, že o to nadále usiluje. Požaduje, aby castrovský režim propustil všechny politické vězně; aby Kubáncům plně zpřístupnil internet a aby zahraničním delegacím umožnil setkávat se s disidenty. Carl Bildt, šéf švédské diplomacie (která se sankcí proti Kubě zastávala nejvíce hned po Česku), říká: "Nezměkčili jsme svůj postoj. Teď říkáme velmi otevřeně, co chceme. Chceme demokratické změny."
Jistě, ale kardinální otázka zůstává: Jak k nim Kubu donutit? Češi i zbytek Unie argumentuje, že když se Kuba nebude chovat způsobně, sankce se obnoví. I kdyby, režim na Kubě to rozčílí, ale nezmění. A navíc, obnovení sankcí je nepravděpodobné. Spíš bude v unii přibývat zemí, které, aby s Kubou mohly nerušeně obchodovat, budou hledat záminky k tvrzení, že se tamní situace zlepšuje. Nějakou obdobu nedávného kubánského povolení mobilů. Anebo propuštění hrstky disidentů - byť si jich v žaláři zůstane dalších dvě stě.
