Kápézetka
Hurikán Dean pustoší Karibik a Deanův asijský soukmenovec tajfun Sepat - což je, mimochodem, název jedné ryby - dusí východ Asie. Co asi cítí lidé, kteří jsou svědky takové spouště? Nejspíš stejnou směs bezradnosti, hrůzy a fascinace, jakou prožíval náš jeskynní prapředek tváří v tvář řádění živlů. V takové chvíli nebude asi ani fatalista vyrovnaně meditovat o nevyzpytatelných božských úradcích.
Člověk byl zvyklý, že ho oddaně poslouchá elektřina, plyn, automobil; že má svou postel, stůl, střechu nad hlavou - a těchto základních jistot je bez varování a brutálně zbaven. Poznává, že jeho převaha nad přírodou stála na vratkých základech, poznává, jak je bez civilizačního krunýře zranitelný. Výdobytkům, s jejichž pomocí nutíme přírodu, aby nám sloužila, říkají sociologové druhá příroda. Ta nám čím dál tím více usnadňuje život, ale daří se to jen proto, že je stále složitější. A čím složitější systém, tím pravděpodobnější je nějaký kiks.
Také se těšíte na dobu, kdy se vám dům, do něhož jedete, sám otevře a bude vytopen přesně tak, jak to během jízdy zadáte počítači, který dům bude řídit; a ten také zaručí, že gril vám mezitím upeče steak a chladnička vychladí šampaňské a přidá do něj jahody? Těšíte se na to? Pak radím, pořiďte si co nejdříve něco tak zastaralého jako je krabička poslední záchrany alias kápézetka. Může se stát, že vysadí elektřina a dům snů vás do sebe nevpustí. A podle zákona schválnosti bude pod nulou - což je pro zimomřivé představa stejně děsivá jako pro jiné hurikán či tajfun. V té situaci by se zápalky z kápézetky osvědčily mnohem lépe než třeba neviditelná ruka trhu. Ta bude, na to vezměte jed, lelkovat někde úplně jinde.
