Kardinál Miloslav Vlk slaví osmdesátiny
Kardinál Miloslav Vlk, emeritní arcibiskup pražský, se ve čtvrtek dožil osmdesáti let. Jeho dětství poznamenalo období nacistické okupace a jeho aktivní pracovní život komunistická totalita. Po jejím pádu stál před těžkým úkolem převést české katolíky z období totalitního útlaku do svobody. 19 let strávil na stolci svatého Vojtěcha a jako arcibiskup se vyjadřoval i k mnoha společenským problémům.
Když jsem kardinála Vlka v těchto dnech navštívila, velmi mne zasáhlo jeho vyprávění, jak se setkal s dávnými farníky, kteří po letech vzpomínali, jak pár myšlenek, které jim kdysi řekl, změnilo jejich život. Když jsem se ptala na důležité momenty jeho životní cesty, vzpomínal, jak byl v 70. letech farářem v Rožmitálu pod Třemšínem.
Miloslav Vlk: „To bylo jedno z nejkrásnějších období mého života, i když byla řada omezení, byli jsme sledováni a tak. Tam byla řada rodin, které žily opravdu náboženským životem, a to bylo cosi krásného, protože jsme ve farnosti vytvářeli takovou rodinnou atmosféru. A proto také odchod z Rožmitálu, když mi vzali státní souhlas, byl jedním z nejbolestnějších okamžiků mého života.“
Odebrání státního souhlasu k duchovenské činnosti z něj na dlouhá léta udělalo muže, který chodil po Praze s kýblem a myl výlohy. Ani tehdy se nepřestal věnovat pastorační práci – hovořil s lidmi, zpovídal. Sametová revoluce mu změnila život – bylo potřeba rychle obsadit prázdné biskupské stolce.
Miloslav Vlk: „Měl jsem pár dní na rozmyšlenou a viděl jsem, že se tomu nelze vyhnout a že je zapotřebí říct té věci ano a ty zkušenosti, které jsme měli z těch 40 let, že bylo zapotřebí prostě využít pro tu praxi. A s tímto jsem řekl to své ano.“
V roce 1990 se Miloslav Vlk stal biskupem českobudějovickým a v roce 1991 střídá na Vojtěšském stolci kardinála Tomáška. Jako český primas zde strávil 19 let. Jeho místo v galerii pražských arcibiskupů je specifické, říká historik Jaroslav Šebek:
Jaroslav Šebek: „To byl právě on, který pomyslně převádí katolickou církev z období komunistického útlaku do svobodných demokratických poměrů. Já bych u kardinála Vlka viděl jako důležitou vlastnost jeho nekompromisní stanoviska ve vztahu k obhajobě církevních práv, církevních zájmů, ale zase na druhou stranu snahu o dialog s různými skupinami v rámci církve ale i v rámci společenského dialogu, a mám tady na mysli konkrétně dialog česko německý.“
Kardinál Vlk získal řadu uznání na evropské půdě, byl předsedou evropských biskupských konferencí, měl výrazný podíl na rozvíjení ekumenického dialogu s lutherány a jako člen hnutí fokolare se snažil o aktivní působení laiků v církvi.
Českým katolíkům se pod jeho vedením podařilo nejen obnovit vlastní struktury, ale i fungování církve ve veřejném prostoru. Příkladem mohou být kaplani v armádě, nemocnicích či sociální sféře.
Jaroslav Šebek: „On od počátku upozorňoval na potřebu morální dimenze společenské a ekonomické transformace, hovořil velmi obrazně o tom, že vedle všech těchto potřebných přeměňovacích procesů, kterými procházela společnost po roce 1989, je třeba transformace srdcí a vlastně tím naznačil, že je potřeba nastavit jasné etické mantinely a srozumitelné právní prostředí.“
Podobně vystupoval na evropské půdě v diskusích, že Evropa potřebuje duši, že nesmíme přeceňovat ekonomickou stránku sjednocovacích procesů a musíme střežit hodnoty, které se týkají důstojnosti lidské bytosti jako celku. Celý život kardinála Vlka je svědectvím o hlubokém zakotvení v hodnotách, které prosazuje.
