Kausa Vladimír Železný

Železný to samozřejmě vždy označil za naprostý nesmysl. Když jej dnes nejen jeho voliči na Znojemsku, ale i občané ze všech dalších měst republiky vidí, jako horečně přesvědčuje kolegy o své nevině, jak obviňuje policii z manipulace své kauzy a mandátovému a imunitnímu výboru senátu vytýká, že jej nenechal minulý týden sledovat celé jednání, na kterém výbor doporučil sněmovně ředitele Novy vydat vyšetřovatelům, musí z toho být přinejmenším na rozpacích a musí si klást neodbytnou otázku, totiž zda Železný prostě nelhal.

A co by je také mohlo napadnout jiného ve chvíli, kdy o svou beztrestnost bojuje Železný s tak obrovským nasazením? Kdy jsou svědky doslova kampaně, během níž se ředitel Novy v posledních dnech objevuje v celé řadě médií se sugestivním líčením sebe jako oběti nezákonnosti, kterou, jak dlouhodobě naznačuje, řídí přes patrně koupenou policii jeho hlavní rival někdejší investor Novy Ronald Lauder?

Co by nás mohlo napadnout jiného, než že Železný, pokud je nevinen, se má prostě klidně nechat vydat do rukou vyšetřovatelů a obhájit svou bezúhonnost před soudem? I kdyby se pak jeho případná pře nevyvíjela spravedlivě, může přece použít řady opravných prostředků. Když se podle něj policie chová zmanipulovaně, měl by Železný okamžitě činit rázné protikroky, obrátit se na inspekci Ministerstva vnitra a pak dál a dál až třeba k mezinárodním institucím.

Není přece člověkem neschopným, není přece bez kontaktů a disponuje velmi zdatnými právníky. Místo toho však Železný jen za sebe lobuje do všech stran a vnucuje veřejnosti obraz málem bezbranného, štvaného a jistojistě nevinného muže. Naznačuje jakési tajemné pozadí své kauzy, ve které proti němu hrají zhrzení zahraniční kapitalisté společně s českými vyšetřovateli, jimž to zřejmě musí tolerovat vládní levice.

Možná si senátor ani neuvědomuje, jak daleko zachází, když sice nekonkrétně, ale přece jen dost čitelně sděluje veřejnosti, že orgány činné v trestním řízení jsou u nás zcela nedůvěryhodné a snadno zkorumpovatelné a také že okázale nevěří české justici, protože jinak by se před ní hrdě bránil. Kdybychom to vzali doslovně, jednalo by se o šíření poplašné zprávy a Železný by mohl mít na krku ještě další paragraf.

Už dávno bych byl u soudu, kdyby policie měla důkazy dostatečné k tomu mě tam poslat. Raději mě udržuje ve zvláštním vakuu mezi obviněním a žalobou, to je situace, které chci zabránit, odpověděl Železný v rozhovoru pro BBC na otázku, proč se tolik bojí ztráty imunity. A jeho mluvčí Martin Chalupský zase říká, senátor Železný disponuje důkazy, které prokazují, že vyšetřování jeho kauz neprobíhá korektně a že policie ve své žádosti senátu zamlčela klíčová fakta svědčící jednoznačně v jeho prospěch.

I kdyby tomu tak bylo a policie skutečně nepostupovala vůči ředitele Novy korektně, ještě pořád z toho neplyne pro senátory, aby Železného preventivně chránili a dali mu tak, připomeňme znovu, navždy milost. Pojetí tuzemské imunity totiž znamená, že pokud zákonodárci některého ze svých kolegů spravedlnosti nevydají, nemůže být dotyčný znovu za totéž obviněn již nikdy v životě, i když už dávno a dávno nebude poslancem či senátorem. Na čtvrtečním jednání senátního pléna ke své kauze hodlá Železný předložit celých jedenáct důkazů a faktů, které prý žádost policie o jeho vydání zamlčela.

Chce se také zeptat, zda mandátový a imunitní výbor postupoval správně, když ho doporučil k vydání a nedal mu čtrnáct dní na obhajobu, jakoby výbor byl nějakým tribunálem. Stále ostatně také nutí vlastně senátory důkladně prostudovat jeho neuvěřitelně spletitou sumu obvinění, což je ovšem nesmysl. Členové Horní komory nejsou soudci ani experti ve věcech trestních. Zasvěceného vhledu do policejních spisů nemohou být schopni a nic takového, jako vydávat své mínění o podstatě případu jim rovněž nepřísluší.

Senátoři toliko posuzují, zda v tom kterém případu žádosti vydání o zákonodárce nejde o politiku, zda není účelem bránit ve výkonu mandátu. Jenže v tomto bodě je jasno. Železného totiž začali policisté stíhat na jaře roku 2001, zhruba osmnáct měsíců před jeho zvolením senátorem. Právě toto mají a nebo měli by mít členové horní komory ve čtvrtek na mysli především.

Vše ostatní se jeví pouze jako maximální snaha o ovlivňování, jako různé kouřové clony a vyvolávání dojmu nepřehlednosti a navíc různých nezákonností. Vladimír Železný je ovšem v takových věcech velmi zběhlý. Za chvíli tomu bude deset let, kdy zahájil nekonečnou sérii svých bezprecedentních veřejných vystoupení. Žádný jiný občan této země, včetně prezidenta a premiérů, neměl k dispozici týden co týden půlhodinový prostor v televizi s nejkvalitnějším signálem, jenž druhdy dostal od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání k projektu zcela jiné stanice, než jakou pak skutečně provozoval.

Známé pořady Volejte řediteli znamenaly pro Železného cosi skutečně jedinečného a představovaly také obrovskou školu v oblasti vlivu na veřejné mínění. Dnes tyto zkušenosti a vůbec veškeré své konexe Železný zkouší beze zbytku využít a divit se mu vlastně nelze. Jestliže neuspěje a horní komora jej už za několik desítek hodin vydá policii, může mu být napříště pořádně horko.

Železný to bezpochyby dobře ví a proto také bojuje ze všech sil. I když mu pořád ještě zbývá naděje, že by se mu mohlo dostat prezidentské milosti. Ovšem jen tehdy, když bude zvolen hlavou státu někdo, komu jeho praktiky plné kliček a podrazů nevadí, kdo nechápe, že Železný Novu roku 1999 vytuneloval a následně se svými právníky nachystal další absurdní podvody, aby se vyhnul důsledku verdiktu mezinárodní arbitráže.

Kdo dobře ví a komu zároveň nevadí, že Železný je schopen klesnout až k mravnímu dnu, jaké představují výhružky a vydírání, což podle mnoha bývalých zaměstnanců Novy patřilo k ředitelovým pracovním prostředkům.

Doufejme, že ať bude prezidentem kdokoliv, Železného počínání odmítne a nechá tohoto skutečně možná nevinného muže hájit svoji čest před nepochybně nestranným soudem.