Kauza soudce Jiřího Berky
"Policie zatkla soudce" - "Soudci hrozí až deset let vězení", takové titulky dominovaly prvním stranám středeční Mladé fronty Dnes a Lidových novin. V době, kdy není u konce krize v Iráku a kdy se v Aténách slavnostně podepisuje smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii, by to mohlo být překvapení. Zájem sdělovacích prostředků o osud soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem Jiřího Berky je však pochopitelný.
V České republice totiž soudy obecně nemají zrovna dobré jméno. Vlekoucí se procesy, v některých případech malá ochota hledat spravedlnost a naopak snaha zastiňovat ji lpěním na různých formalitách. Také to způsobuje, že na adresu české justice pravidelně směřuje kritika z Evropské unie a že česká veřejnost je už pomalu smířena s tím, že se spravedlnosti u soudů ne vždy dovolá. Malá ochota otevřeně hovořit o práci soudců a kritizovat je.
Jejich obtížná odvolatelnost, poměrně značná imunita a velmi malá šance na potrestání za nekvalitně odvedenou práci. To všechno dělá v očích veřejnosti ze soudců určitou nedotknutelnou kastu. Příkladem, o který se tento názor může opírat, je osud bývalého šéfa fotbalové Sparty Petra Macha. Ten si odpykává trest za celní únik.
Podle výroku soudu pro Prahu 4 by k němu měl přibýt další trest, konkrétně za to, že svými výroky pro tisk mohl ohrozit důvěryhodnost justice. Má kvůli tomu zaplatit pokutu čtyři sta tisíc korun. To vše kvůli tomu, že před rokem Mach v rozhovoru pro Lidové noviny uvedl, že jeho případ byl vyšetřován na politickou objednávku. Proto pozastavení výkonu soudcovské funkce a obvinění Jiřího Berky ze zneužití pravomocí veřejného činitele vyvolalo takový rozruch.
Pokud se Berkovi prokáže vina a bude potrestán, vyšle stát jasný signál, že pod pojmem soudcovská nezávislost se neskrývá možnost svévolně nakládat se soudcovskou funkcí. Třeba pochybným rozhodnutím nahrávat různým podvodům či ochraňovat zločince. Právě dění kolem Union banky připomíná praktiky z italských filmů o mafii. Ve hře je několik miliard korun a okolo zkrachovalé banky se motá až příliš lidí s podivnou pověstí.
Pokud by se podařilo složitý propletenec důkladně rozkrýt, možná by se vyjasnilo i v jiných případech tunelování bank a velkých podniků. K němu by často nemohlo dojít bez shovívavosti či nekvalitní práce policistů a soudců, o politicích ani nemluvě. Při pohledu na skandály kolem financování prakticky všech politických stran se nelze příliš divit tomu, že se nepodařilo odhalit pravdu kolem takzvaného švýcarského konta, bambérské aféry, krachu například Chemapolu, Investiční a poštovní banky nebo privatizace Třineckých železáren.
Také soudce Berka může z celého případu vyváznout bez trestu. Určitě není naivka, který přizná, že konkurz na Union banku vyhlásil na základě falešných dokumentů úmyslně. A právě zaklínadlo o neprokázání úmyslu už několikrát posloužilo k osvobození lidí, kteří přivedli ke krachu nejeden podnik či banku. Dokonce v případech, kdy mohl podnik do záhuby neúmyslně přivést jenom idiot, který neumí počítat do tří. Případ neúmyslně vyhlášeného konkurzu na Union banku může patřit také do této kategorie.
Při všeobecně známé pomalosti soudní práce podal soudce Berka obdivuhodný výkon, když si žádost o vyhlášení konkurzu osobně vyzvedl v podatelně. Na rozhodnutí o vyhlášení konkurzu mu pak stačily pouhé dvě hodiny. Takže ani neměl čas lámat si hlavu s tím, proč byla Union banka bleskově přejmenována na Českou revitalizační. Nepřišlo mu divné, že původně banka sídlila v Ostravě. Podobně absurdních otazníků by se samozřejmě našlo více. Teorie o náhodě nabírá na absurditě i díky tomu, že právě v Ústí nad Labem sídlí firma Setuza.
Tu ovládá kontroverzní podnikatel Tomáš Pitr. Sám Pitr v tisku přiznává, že měl o Union banku zájem, ale po ztrátě bankovní licence prý opadnul. Jak už to v životě bývá, náhoda tomu chtěla, že pokusu o vytunelování Union banky prostřednictvím falešného konkurzu se její sídlo z Ostravy přesunulo zrovna do Ústí nad Labem a ne třeba do Brna nebo do Český Budějovic.
Shodou náhod se případu iniciativně ujal zrovna soudce Berka a náhodou neměl v ten moment nic na práci, takže konkurz mohl vyhlásit urychleně. V této souvislosti je pozoruhodná další náhoda. Soudce Berka předtím vyhlásil konkurz na Zbrojovku Brno. Náhodou také tato firma těsně před konkurzem přesídlila z Brna do Litvínova a tím se dostala pod Krajský soud v Ústí nad Labem. Následující měsíce ukáží, kdo je ochoten na náhody věřit a jak obtížné je prokazovat úmysl.
Může se totiž stát, že zůstane pouze o výroku, že postup soudce Berky byl sice nestandardní, ale neúmyslný. Ostatně v této kauze může dojít také k další absurditě. Únos italského podnikatele může být nakonec označen za výlet na luxusní chatu za účelem karbanu. Zemi, kde bylo vydírání šéfa štiřínského zámku označeno za přátelskou radu, zkrátka nic není nemožné.
Ostatně ve středočeském Palermu, tedy v Příbrami, by o tom mohli dlouho vyprávět. Nebo vlastně spíše s obavami šeptat, protože nejenom z italských mafiánských filmů moc dobře vědí, jak to v životě chodí.
