Kde je společná zahraniční politika unie

Dnes, kdy je z kdekterého kouta slyšet, jak Spojené státy prosazují své názory bez ohledu na své spojence, si už málokdo vzpomene, že tehdy, kdy v Bílém domě úřadoval otec dnešního prezidenta, drahnou dobu převládal názor, že balkánské starosti jsou starostí Evropy, do kterých se Američané nemají míchat.

Právě v té době vypukly tři války, první ve Slovinsku, druhá v Chorvatsku a třetí v Bosně a Hercegovině, a v metropolích nově vzniklých států se střídal jeden evropský vyjednavač za druhým. A jeden za druhým si odvážel přísliby příměří, které se během dnů a někdy hodin ukázaly jako cáry papíru.

Až když se do jednání vložil jako zprostředkovatel zvláštní americký vyjednavač Richard Hoolbroke a až když došlo na první demonstrace, co dokážou stíhačky F-16, začal bělehradský vládce Slobodan Milošević alespoň couvat a Bosna se dočkala příměří. Zároveň se ale názorně ukázalo, že Evropské unii schází společná politika a když už se jí dobere, tak jí schází cosi ještě podstatnějšího, totiž chuť a schopnost použít prostředky, které by tuto politiku proměnily z plánů v realitu.

Čím to, že se společná evropská politika rodí tak těžce? Důvod se dá najít, když si všimneme, kdy je evropská politika v největších nesnázích. Největší potíže má Evropská unie ve dvou situacích: Když má zasahovat mimo své hranice a když by měla svou politiku prosazovat silou. Projekt evropské integrace její zakladatelé, Maurice Schumann a Jean Monnet, založili na vzájemné dobrovolné dohodě jejích účastníků. Tato dohoda se jiných států netýkala a navíc si po zkušenostech z druhé světové války dala za cíl vyloučit použití násilí.

Dále je třeba připomenout, že cokoli se týkalo zahraniční politiky bylo a stále ještě je podřízeno všeobecné shodě všech členů Evropské unie. A jestli je čím dál těžší se dohodnout při stále větším počtu účastníků, tak ještě těžší je dohodnout se na použití síly, to jest vyslání jednotek, aby evropskou zahraniční politiku prosazovaly.

Nutnost složitě se dobírat všeobecné shody spolu s nechutí sahat k použití síly jakoby Evropskou unii předurčovala v zahraniční politice k neschopnosti, protože marná sláva zahraniční politika se zvláště v krajních případech neobejde bez toho, že silou alespoň dokáže přesvědčivě pohrozit.

Znamená to ale, že dnešní pětadvacítka nemá žádný vliv? Překvapivá odpověď zní, že pokud vynecháme použití síly, tak nelze popřít, že Evropská unie dokázala ve svém okolí prosadit převratné změny, které by se bez jejího působení a v jistém slova smyslu i řízení nestaly. Hluboce ovlivnila všechny postkomunistické státy, které usilovaly a usilují stát se jejími členy. Tyto země dokončovaly ekonomické reformy, prosazovaly principy právního státu mnohdy, až když jim hrozilo, že jinak by se jejich vstup do Evropské unie mohl opozdit.

Kouzlo tohoto tlaku spočívalo v jednoduché formuli, která se opakovala při všech možných debatách: Je zcela na vůli občanů a tedy také politiků té které země, zda patřičné změny v zájmu vstupu do Evropské unie přijmou, ale pokud se chtějí stát jejími členy, tak tyto změny jsou součástí vstupních podmínek. Také proto historicky největší rozšíření unie o deset nových členů proběhlo bez větších kotrmelců.

Existují meze vlivu této přitažlivosti? Nejsou zatím vidět, ale mnohé je cítit například z debat nad možným přijetím chudého, osmdesátimiliónového a převážně muslimského Turecka. Logická rovnice je tady zcela prostá. Schopnost Evropské unie účinně ovlivňovat země, které se chtějí stát jejími členy, bude trvat jen dotud, dokud bude schopna nové členy přijímat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .