Kdo mluví bretonsky, toho už nepovažují za burana nebo opožděnce. Dnes jsou lidé pyšnými Bretonci, i když jazyk neovládají

Okcitánština, korsičtina, baskičtina, franko-provensálština nebo třeba alsaština. Francie má 75 regionálních jazyků. Zaměříme se na jeden z nich, a sice na bretonštinu, kterou na západě Francie mluví přes 200 tisíc lidí. Naučit se ji můžete ve specializovaných školách jménem Diwan nebo v kulturních střediscích.

Bretonštinu jste už možná slyšeli a ani o tom nevíte. Pracovnice kulturního střediska Telenn, Anna, bretonsky spíš [Ona], mi zpívá kultovní píseň z amerického filmu Černý jestřáb sestřelen od bretaňského zpěváka Deneze Prigenta. 

Když má láska k zemi navrch

Anna zpívá bretonsky i svým dětem a přidává hned další píseň od známé bretaňské básnířky: „Tahle píseň se v bretonštině jmenuje Karantez vro, tedy Láska k zemi. Napsala ji bretaňská básnířka Anjela Duvalová. Je o tom, jak se zamilovala do chlapce, který chtěl cestovat a objevovat. Ona ale chtěla zůstat v rodném kraji. Upřednostnila lásku ke své zemi nad láskou k chlapci,“ vypráví Anna. 

Bretonština je na území dnešní Francie od pátého století. Její rozvoj na kontinentu souvisí s několika migračními vlnami z britských ostrovů, odkud připlouvali předkové dnešních Bretonců.

Bretonština patří mezi keltské jazyky a je příbuzná s kornštinou a velštinou. V souboji s francouzštinou často tahala za kratší provaz. Velmi těžké časy pro bretonštinu přišly koncem 19. a začátkem 20. století. 

S bretonštinou se pojila jistá míra hanby.
Luc z bretaňského kulturního centra

„V roce 1870 Francie prohrála válku s Pruskem. Bylo potřeba obnovit národní jednotu a vybudovat populaci, která by byla ochotná bojovat za Francii. Francouzská vláda se inspirovala právě v Prusku a zjistila, že k národní jednotě přispívá jeden jazyk. Bylo potřeba zapomenout všechny regionální odlišnosti,“ vysvětluje Anna z bretaňského kulturního střediska.

Fuj, vy mluvíte bretonsky?!

Těžký úděl bretonštiny a i bretonsky mluvících obyvatel popisuje její starší kolega Luc: „S bretonštinou se pojila jistá míra hanby. Když někdo používal bretonštinu, lidé na něj nahlíželi jako na opožděnce, sedláka, prostě jako na burana.

Čtěte také

Pamatuji si na jednu příhodu, muselo to být někdy v sedmdesátých letech. Byl jsem v jedné obci v bretaňském departementu Finistère. Procházel jsem se po ulici a viděl jsem před sebou dvě postarší dámy, které mluvily bretonsky. Jakmile zjistily, že se k nim blížím, začaly mluvit francouzsky. Tohle je vypovídající. Prostě nechtěly, aby je někdo slyšel mluvit bretonsky,“ přiznává Luc. 

Pozice bretonštiny se začala v 70. letech minulého století zlepšovat. Šířila se bretaňská hudba i kultura a později přibývaly dvoujazyčné nápisy měst a obcí, ve francouzštině i bretonštině. Dnes se bretonsky mluví v televizi a píše v novinách. 

„Tento novinový týdeník vychází po celé Bretani. Redakce sídlí ve městě Laz ve střední Bretani. Letos je to myslím poprvé, co si mohou dovolit zaplatit novináře. Dřív pro ně pracovali hlavně dobrovolníci,“ říká Anna. 

Čtěte také

Začíná se to obracet

Anna studovala bretonštinu ve specializované škole jménem Diwan. Její spolupracovník Luc se ji učil povětšinou sám. 

„Dnes u lidí převládá pocit hrdosti. Vezměte si třeba moji matku, je jí 94 let, neumí bretonsky a přesto je velmi hrdá, že je Bretonka. Skoro ve všech městech jsou teď kurzy bretonštiny. Když jsem s ní začínal, tak to tak rozhodně nebylo. Všichni tito lidé, kteří se teď učí bretonsky, ale nenahradí starší generaci mluvčích, která pomalu vymírá.“

Regionální jazyky, včetně bretonštiny, ale ve Francii rozhodně nejsou mrtvé, podle francouzského ministerstva školství se je učí přes 100 tisíc žáků.

autoři: Martin Balucha , aka
Spustit audio

Související