Kinského boj
Stovky žalob týkajících se majetku zabaveného po druhé světové válce na základě tzv. Benešových dekretů. Také tak vypadá vypořádávání se s minulostí. Asi nikdo nemá dokonalý přehled o tom, kolik žalob bylo úspěšných a kolik jich už vůbec bylo dovedeno k pravomocnému rozsudku. Přesto není těžké určit, která osoba soudící se o majetek, se v České republice těší "největší popularitě". I když v tomto případě by si ji určitě ráda odpustila. Řeč je o Františku Oldřichu Kinském. Ten se domáhá vydání majetku ve výši zhruba čtyřiceti miliard korun.
K němu by mu mělo pomoci více než 150 žalob. Z nich dosud pravomocně uspěla jedna jediná. Týká se pozemků v Újezdě u Chocně. Některé žaloby byly naopak zamítnuty, jiné zatím odročeny. Jeden jediný úspěch stačil bohatě k tomu, aby se Kinský stal strašákem některých českých politiků. Ti včele s ministrem kultury Pavlem Dostálem varovali před prolomením tzv. restituční hranice 25.února 1948 a apelovali na soudy, aby v těchto případech postupovaly jednotně. Ministr kultury dokonce přišel s návrhem na novelu občanského zákoníku, aby o majetek, který přešel po prvním lednu 1990 na stát, bylo možné usilovat výhradně podle restitučních zákonů. Dostál se zatím nedočkal ani jednoho. Nejvyšší soud nevydal žádný recept, jak naložit s kauzou Kinský a novela občanského zákoníku rovněž nebyla přijata.
Znamená to, že šance Kinského na získání zabaveného majetku i nadále pokračuje. Navíc se tento případ neřeší podle restitučních zákonů, ale na základě žaloby na určení vlastnictví. Zjednodušeně řečeno, Kinský se snaží dokázat, že se na něj tzv. Benešovy dekrety nevztahovaly a ani vztahovat neměly. Tento argument podporuje tím, že nikdy nebyl Němcem. Momentálně má české a argentinské občanství. ?Jsem ale v první řadě Čech, a až potom Argentinec,? řekl u soudu Kinský. V této souvislosti je zajímavé, že musí používat tlumočníka, protože český jazyk prakticky neovládá. Jak by mohl, když od dětství žije v Argentině. Zdá se, že Kinský v sobě objevil češství až v momentu, kdy spatřil šanci na navrácení rodového majetku. Nelze se mu svým způsobem divit. V době, kdy k moci nastupovali nacisté, byl dítě. Takže s nimi mohl jen těžko kolaborovat. Navíc před Němci jeho rodina utekla právě do Argentiny, tedy do vlasti jeho matky.
Pokud je pravda, že majetek zdědil po strýci už v roce 1938 a pokud je rovněž pravda, že nesplňoval podmínky, za kterých by se na něj vztahovaly konfiskační Benešovy dekrety, pak by mu měl být majetek vydán. Problém je v tom, že od jeho zabavení uplynuly už desítky let. Mezitím na některých pozemcích vyrostly budovy, které tam lidé postavili v dobré víře. Kdyby museli lidé toto území opustit, byla by to další křivda. Dalším problémem jsou některé formální nejasnosti, které případ provázejí. Právě na restitučních kauzách tohoto typu je názorně vidět, že je de facto nemožné, aby dopadly ke spokojenosti všech. V soudních sporech se totiž těžko dělá kompromis. Ten je navíc po hysterických reakcích některých českých politiků prakticky vyloučený. Takže v tomto konkrétním případu existuje jediná jistota.
Ať už kauza Kinský nakonec dopadne jakkoli, spravedlnost pokaždé zapláče. Je v této souvislosti dobré připomenout jiné restituční spory, které politiky nechávají v klidu a kvůli nimž se nesnaží burcovat veřejné mínění. Řeč je především o domech, které byly zabaveny českým emigrantům a exulantům a které za velmi výhodných podmínek získali prominenti komunistického režimu. Ti se nyní ohánějí slovy o dobré víře a soudy na to často slyší. Zkrátka nejde o miliardy a navíc ani o státní majetek, tak ať si poškození lámou hlavu sami a neotravují politiky s tím, že spravedlnost je slepá. Přitom v konkrétním sporu o jeden dům by být neměla.
I na tomto odlišném přístupu části českých politiků k restitučním sporům se jasně ukazuje, že kauza tzv. Benešových dekretů je velmi citlivá a že ji politická reprezentace nedokázala definitivně vyřešit. Proto na ně snaha Kinského dobrat se majetku, působí jako červená na býka. Na druhé straně by si Kinský ve svých výrocích mohl počínat taktičtěji. Například nestrašit už dopředu tím, že v budoucnu počítá s bydlením v budově Národní galerie v Praze na Staroměstském náměstí.
