Komunisté na národní vlnce

Nicméně to vše neznamená, že má být zákonem stanovená norma spisovnosti například ve více méně intimním nočním vysílání rádia, anebo v nějakém televizním pořadu pro mládež, moderovaném samozřejmě vrstevníky cílové skupiny diváků. Oba typy relací si umíme docela dobře představit v přirozeně hovorovém tónu, ovšem bez zbytečné dryáčnickosti. Představme si, že například pouštět své oblíbené desky a hovořit o nich by na žádném soukromém rádiu nemohl Jiří Suchý, u kterého je hovorová čeština zcela neodmyslitelná a nikoho už dávno a dávno nepobuřuje. Pokud by zmíněný zákon ovšem platil, pak bychom mohli největšího žijícího českého textaře slyšet mluvit jen na veřejnoprávní vlně. Což by ale bylo absurdní. Totiž vlastně by to bylo možné i na soukromém rádiu, neboť za porušení tohoto zákona v něm nejsou stanoveny žádné konkrétní sankce. Privátní provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání by si ale asi dávali pozor, neboť soustavné překračování normy by mohlo vyprovokovat tlak na Radu, která rozhoduje o udílení, ale i případném odejmutí licence. Jak z celé té kaše ven, zatím niko neví. Všichni doufají, že se zákon vrátí ze senátu a napodruhé si už poslanci dají lepší pozor a dostaví se k příslušnému hlasování. Samotný problém jazykové a jaksi "inteligenční" mizérie v soukromých stanicích to samozřejmě nevyřeší. Zda se v tomto směru může něco změnit k lepšímu těžko odhadnout. Dokud se provozovatelé neocitnou pod nějakou soustředěnější palbou a především, dokud jim nezačne klesat poslechovost, pak se asi duchaplnějšího a nevtíravějšího mluveného projevu v soukromé sféře hned tak nedočkáme. Hřát nás přitom bude snad moci jen to pomyšlení, že k nápravě nedošlo vynuceně - tj. zákonným opatřením, připomínajícím bezmála nějaké okupační vyhlášky. Nicméně boj s komunistickými nápady zatím pokračuje, ba dokonce se rozrůstá. Ve středu totiž zákonodárci KSČM prosadili - byť zatím jen v prvním čtení, po kterém následuje jednání ve výborech teprve pak vznášení pozměňovacích návrhů a konečně třetí rozhodující čtení, totiž závěrečné hlasování - novelu ústavy, která by zakotvila češtinu jako národní jazyk. To už prakticky okupační vyhláškou je a ne náhodou podobný zákon prosadili v nejhorších postkomunistických letech na Slovensku populističtí nacionalisté soustředění - pokud si pamatujete - kolem Matice Slovenské. Naštěstí je dnes už značně vyšumělý a hlavu s ním nikdo v normální společenské atmosféře nedělá. Pokud jde češtinu, pak připomeňme, že nejde ani zdaleka o první pokus a že se návrhy učinit z ní národní jazyk "černý na bílém", se táhne celou polistopadovou historií. Jelikož jde o zásah do ústavy, je potřeba ovšem pro jeho přijetí 120 hlasů ve dvěstěhlavé dolní komoře a ty komunisté - samotných jich je 41 - zcela jistě seženou. V ústavě tedy nejspíš nebudou absurdní věty: "Úředním jazykem je čeština. Stát dbá o ochranu českého jazyka jako nedílné součásti státní a národní identity." Samy o sobě mohou na první pohled vypadat snad nevinně. Ale v Ústavě moderního evropského státu, jakým Česká republika bezpochyby je - nemají co dělat. Byť je chtějí komunisté doprovodit konstatováním, že se tato změna nedotkne práv národnostních a etnických menšin. Že dědicové KSČ ještě dnes, když akceleruje integrační evropský proces, vytahují národoveckou kartu, to neudivuje. Zvláštní je, že zákonodárci demokratických stran dopustili, že prvním čtením vůbec prošel, že se o něm bude mluvit a psát a že se jistě najdou lidé, kteří by si jej v Ústavě přáli i když nejsou komunisté. To vše je zbytečné a trochu ponižující. I když zákon svoji pouť zanedlouho skončí a zapadne do zapomnění. Než jej ovšem znovu opráší trpěliví komunisté, kterým nestačí, že je čeština úředním jazykem. Respektive, kteří vědí, co na jejich voliče platí. Mávání fanglemi totiž platilo v Čechách na určitou vrstvu obyvatel vždycky.