Konec radarového snu

V Česku vyvolalo toto rozhodnutí celou řadu vyhraněných reakcí, které byly z velké části nejapné. Na jedné straně padala slova o americké zradě a Obamově zbabělosti, na druhé cosi o "vítězství lidu". Ve skutečnosti se americké úvahy otáčely kolem úplně jiných, podstatně racionálnějších os. Obama a jeho poradci prostě zvažovali náklady a výnosy obou variant, a pro jednu se rozhodli, i když to samozřejmě neznamená, že se rozhodli správně.

Zdá se tedy, že od počátku byla současná americká administrativa vnímavější k přílišným nákladům na pokračování projektu. Zaprvé ušetří určité peníze, i když není zcela jasné kolik. Podle údajů, které cituje ČTK, jde o jednu miliardu dolarů, které by do projektu byly vloženy během několika následujících let. Nešlo by tedy o částku, která by vzhledem k celému americkému obrannému rozpočtu mohla hrát roli. Podle údajů uváděných listem New York Times by ovšem spolu s náklady na vývoj a dalšími výdaji šlo spíše o desítky miliard, což už je samozřejmě částka, kterou ušetřit znamená v současné situaci velkou úlevu. Nicméně nepostavení systému v Polsku a Česku však také bude představovat určité finanční náklady.

Druhým důvodem mohly být pochybnosti o technické proveditelnosti celé věci, tedy samozřejmě pokud budeme předpokládat, že hlavním účelem systému bylo skutečně zadržet rakety vystřelené z Íránu. Je možné, že původní volba nebyla nejšťastnější, a Američané z příliš náročného projektu už jen proto rádi vycouvají. Místo toho prý rozmístí menší systémy v Turecku, Izraeli nebo na námořních lodích.

Hlavní náklady, které Obama zvažoval, však byly náklady diplomatické. Na jedné straně je tu skutečné zklamání Polska a Česka, jejichž vlády investovaly peníze a hlavně svůj politický kapitál do prosazení celé věci. Poláci dokonce ani neobdrželi tužebně očekávaný bonus v podobě zrušení víz, a dá se tedy očekávat, že z dlouhodobého hlediska bude Obamovo rozhodnutí znamenat oslabení amerického vlivu ve střední Evropě.

Washington se však evidentně výše cení zisků, které poplynou z nepostavení radaru. Je tu především očekávané snížení tlaku z ruské strany. Pohled do amerických novin ukáže, že ve Spojených státech je celá věc vnímána především tímto prizmatem - radar je projekt, který komplikoval vztahy s Ruskem. Dále je tu možnost, že Obama chtěl udělat výrazný vstřícný krok vůči Íránu. Obama hodlá dát Teheránu šanci vyjít ze sporu o íránský jaderný i raketový program se ctí a zároveň bez přímé hrozby případným útokem. Možná není náhoda, že zrušení protiraketového systému bylo ohlášeno zhruba týden před tím, než vyprší neformální nejzazší termín daný Íránu pro začátek seriózního jednání se Západem.

Nicméně i pokud by se jednalo především o ústupek vůči Rusku, byl by jistě nějakou tajnou dohodnou spojen se změnou ruského přístupu k Íránu, protože právě od Moskvy získává Teherán důležité technologie a diplomatické krytí v Radě bezpečnosti.

Je také pravděpodobné, že Obamovi se mohlo zdát, že celý projekt je příliš spojen s Bushovou érou, jež je vnímána jako období příliš konfrontačního a rozdělujícího přístupu. Etalonem Obamovy éry má však být opak - mladý prezident přišel s příslibem vlídné a dialogické Ameriky, a protiraketový systém byl tomto obrazu na překážku, aniž by sliboval reálný přínos pro zvýšení bezpečnosti. Washington by podle takové bude raději investovat svůj morální a diplomatický kredit jinde.

Teprve budoucnost ukáže, zda Obamovský přístup přinesl plody, a nebo jestli znamenal vyklizení pole tváří v tvář bezohlednějším a rafinovanějším hráčům, jako je právě Rusko. To svým vytrvaným a velmi hlasitým odporem vůči radaru skutečně dosáhlo obrovského vítězství. Moskva pravděpodobně vůbec nepovažovala systém za ohrožení své bezpečnosti, ale zato ho výborně využila pro svou vlastní hru. Podařilo se jí vtáhnout Spojené státy do vyčerpávajícího sporu, do něhož samo téměř nic nemuselo vsadit - rozpačité Američany nechalo naopak složitě ubezpečovat Moskvu i celý svět, že jde o čistě obranný systém. Neúspěch, tedy stavba radaru by Rusko vlastně nic nestála. Americké odstoupení od projektu je naopak velkým vítězstvím, jímž Moskva vnutila všem svůj obraz světa. Amerika je v něm zobrazena jako expanzivní a rušivý element a Rusko vystupuje v roli rovnocenného hráče, kterému bylo navíc ublíženo. V tomto obrazu světa má také Kreml právo spolurozhodovat o politice v zemích, které kdysi ovládal.

Amerika nyní působí unaveným dojmem, zatímco Rusko, navzdory obrovským hospodářským ztrátám kvůli laciné ropě dále posiluje svůj vliv a je očividně při chuti. V těchto dnech se koná rusko-běloruské vojenské mega-cvičení, v němž tamní armády jakoby bojují proti vojákům NATO. Dokonce i šéf NATO Rasmussen nyní mluví o tom, že je třeba Rusku dát více prostoru, a je třeba mu více naslouchat - výměnou za jeho podporu v boji proti terorismu.

Není divu, že obyvatelé postkomunistických států podle výzkumů veřejného mínění ztrácí v Ameriku důvěru. Skutečnost, že třiadvacet středo- a východoevropských osobností nedávno varovalo Obamu před symbolickým vyklízením našeho teritoria ukazuje, že podobného názoru jsou i elity, nebo jejich velké části. To se jistě odrazí i v ochotě tamních vlád posílat své vojáky do Iráku a Afghánistánu, což bylo dosud z velké části vnímáno jako výraz loajality ke spojenci. Nic na tom pochopitelně nemění skutečnost, že si Američané opatrnými formulacemi nechávají otevřená zadní vrátka pro případné oživení projektu.

Závěr, který totiž z Obamova kroku činíme je, že Američané měli do rovnice nákladů a výnosů přidat proměnné, které tam z pohledu Poláků a Čechů chybí. A to například skutečnost, že americké ústupky se budou jinak číst v Bruselu či Berlíně, - a jinak v Moskvě či Teheránu. Za co Obama protiraketový systém s těmito mocnostmi možná vyměnil, to zatím nevíme, a je možné, že tento obchod tak nevýhodný nebyl. Ovšem to na již napáchané škodě už nic nemění.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .