Konec války o ústavní soud?

Do této cifry tedy schází ještě jedna duše. Což znamená, že o některých důležitých případech nemůže Ústavní soud definitivně rozhodnout. Kdy tomu bude jinak, to je ve hvězdách. Nebo spíš v hlavách presidenta republiky a senátorů. Je veřejným tajemstvím, že vztahy mezi těmito institucemi byly v případě doplnění Ústavního soudu mimořádně napjaté. Asi nejlépe to dokládá počet hned pěti nominací, které z Hradu dorazily do Senátu a byly horní komorou parlamentu zamítnuty.

U advokáta Aleše Pejchala došlo dokonce k opakovanému odmítnutí. Hru nervů vyhrotil senátor Zdeněk Bárta. Ten obvinil presidenta republiky z velezrady. Té se může hlava státu dopustit tím, že svým jednáním směřuje proti demokratickému řádu republiky. Bárta v Lidových novinách píše, cituji: "Nejde o trestný čin, jak si stále mnozí myslí. Presidenta nelze nikdy, za nic a nijak trestně stíhat. Má absolutní imunitu. Jediným možným postihem je ztráta úřadu. Ústavní žaloba pro velezradu je jediným prostředkem, kterým lze na jinak neodpovědného presidenta vyvíjet nátlak, aby začal řádně plnit své ústavní povinnosti.

Pokud lidem i zvučných jmen vadí ohrožení ústavního pořádku presidentem méně, než když na tuto skutečnost v souladu se svými povinnostmi senátor upozorní, pak bůh ochraňuj tuto zemi." Tolik citace senátora Zdeňka Bárty z Lidových novin. Samozřejmě Bártova aktivita vyvolala polemiku. Těžko lze říci, zda přispěla k tomu, že z Hradu do senátu dorazil návrh na Stanislava Balíka, kterého poměrně bez problémů senátoři schválili. Právě na jmenování Balíka ústavním soudcem se jasně ukazuje, že situace kolem doplnění Ústavního soudu nemusí a nemusela být dlouhodobě zablokovaná. Naopak pokud by do horní komory parlamentu dorazilo více podobných návrhů, mohl Ústavní soud už dávno pracovat v plné sestavě. Pro Václava Klause by to neměl být zásadní problém. Určitě najde v odborných kruzích lidi, kteří se budou o post ústavního soudce ucházet.

Se stoupajícím počtem neúspěchů by však úměrně rostlo riziko, že to budou méně kvalitní a slušní lidé. Ti totiž většinou nemají zapotřebí pouštět se do předem prohraného boje. Až další návrhy z Hradu ukáží, zda Václav Klaus konečně našel se senátory shodu na typu kandidátů. Právě jmenování Stanislava Balíka, který získal šedesát hlasů ze šestašedesáti možných, může být signálem, že spory o Ústavní soud pomalu končí. Definitivně tomu tak bude, až budou obsazena všechna volná křesla. Zatím jsou čtyři prázdná. Proto důležitá instituce pracuje v improvizovaných podmínkách. Ústavní soud může alespoň rozhodovat ty případy, které spadají do kompetence tříčlenných senátů.

Byť zdaleka ne všechny jsou kompletní. Znamená to, že úplný kolaps Ústavního soudu nenastal. Přesto osiřelá křesla momentálně čtyř soudců vypovídají o ignoranci politiků směrem k jedné z nejdůležitějších institucí v zemi. To se už projevilo v tom, že v době vzniku samostatné České republiky začal Ústavní soud fungovat až po půl roce. Chladný přístup politiků k Ústavnímu soudu lze rovněž doložit ignorováním určitých jeho rozhodnutí.

Například při zrušení některých zákonů nebo jejich částí bývá stanovena lhůta na nápravu, někdy až roční. Přesto existují nálezy, kdy do vypršení lhůty není změna učiněna. Klasickým příkladem jsou spory o regulaci nájemného formou zákona. Příslušná právní norma není dodnes přijata. Naopak se vláda v minulosti snažila verdikt ústavního soudu obcházet různými vyhláškami. Do tohoto přístupu politiků k jedné z nejvýznamnějších institucí v zemi docela dobře zapadají dosavadní tahanice o obsazení křesel ústavních soudců.

Právě anabáze kolem Ústavního soudu dokazuje, že se svým způsobem velezrádného chování, tak jak ho myslí senátor Bárta, dopustila prakticky celá politická reprezentace. A to tím, že nejprve otálela s uvedením této instituce do života a pak naprosto podcenila fakt, že drtivé většině ústavních soudců vypršel po deseti letech jejich mandát. Kdyby tomu bylo jinak, nemusela by se dnes vést polemika o tom, proč zůstávají i nadále čtyři křesla ústavních soudců prázdná.