Korupční skandál v Číně

Býval to velice mocný muž. Šanghaj je finanční metropole státu a její hlava - kterou není, jak bychom se na Západě bláhově domnívali, primátor, nýbrž právě šéf místní komunistické organizace - má větší váhu než ministr ústřední vlády.

A politické byro Komunistické strany Číny, to už je vůbec klub privilegovaných: má čtyřiadvacet členů, a to jsou lidé, kteří rozhodují o budoucnosti země.

Co tak hrozného Čchen vyvedl, že skončil v Šanghaji i v politické byru? Komu vadil? Kdo se mu dostal na kobylku? A je to zločinec, anebo oběť mocenského boje? Zkusme nechat mluvit fakta.

Čchen Liang-jü se v minulosti několikrát střetl s předsedou čínské vlády Wen Ťiao-paem; Wen soudil, že Šanghaj má strmý hospodářský růst brzdit, Čchen dokazoval, že by to bylo kontraproduktivní. Dodejme, že premiér Wen je spojencem současného prezidenta a šéfa komunistické strany Chu Ťin-tchaoa, kdežto Čchen Liang-jü svázal svůj politický osud s Chuovým předchůdcem Ťiang Ce-minem.

A v dnešní Číně neplatí to, co platívalo za časů někdejšího předáka Teng Siao-pchinga: dokud Teng žil, měl hlavní slovo on, a vůbec nezáleželo na tom, že kposledku si ze svých funkcí ponechal pouze titul čestného předsedy čínské bridžové asociace. Ťiang Ce-min si takový vliv neuchoval, z něj už je opravdu jen politický důchodce. Blíží se ale sjezd komunistické strany a Chu Ťin-tchaovi se před ním hodí flagrantně prokázat, že on je jediným opravdovým vůdcem. Metoda důkazu je typicky čínská, nepřímá a rafinovaná: zasáhnu-li Čchena, o němž se ví, že je Ťiangovým dlouholetým nohsledem, a Ťiang svého protegé nebude schopen ochránit, bude i zbylým pochybovačům jasné, že tím, kdo tu velí, jsem já, Chu Ťin-tchao, a nikoli Ťiang Ce-min.

Taková je politická rovina Čchen Liang-jüova případu. To ale vůbec neznamená, že Čchen je před zákonem čistý jako lilie. Naopak: je pravděpodobné, že se přehmatů, z nichž je obviňován, skutečně dopustil. Je téměř jisté, že za Čchenova přihlížení byla ze šanghajských penzijních fondů zcizena nejméně třetina nashromážděných prostředků, v přepočtu zhruba půl miliardy dolarů, a že se za zpronevěřené peníze kupovaly reality. Zisk měli mít přirozeně soukromníci, nikoli město, a zkrátka by nepřišel ani sám Čchen. Své opodstatnění asi mají i dvě další výtky, souznějí totiž s dlouholetými tradicemi. Prvním obviněním je, že Čchen se vytrvale staral, aby jeho známí a příbuzní dostávali různorodé výhody. V čínštině se pro takové rodinně-mafiózní předivo osobních kontaktů, které zaručuje úspěch a společenský vzestup, používá termín kuan-si; do nespisovné češtiny bychom to nejspíš přeložili jako "já na bráchu, brácha na mě". Věrohodně působí i druhé nařčení, že lidi ze své klientely Čchen vždy chránil, byť přestoupili zákon. Nicméně - podobné věci se vyprávěly o jiných čínských politicích, a ti o funkce nepřišli, a už vůbec jim nehrozil vysoký trest jako Čchenovi. Proč tedy padl právě on? Je skutečně jen obětí mocenského boje, byť nikoli nevinnou?

Zdá se, že nikoli. Čínská komunistická strana si je vědoma nebezpečí, které plyne ze zneužívání moci. Boj proti korupci je v jednom stranickém oběžníku označován za otázku "života a smrti". Je veřejným tajemstvím, že stranické kádry na všech úrovních moc zneužívají a nezákonně se obohacují. Jenže i kdyby s tím vedení chtělo skoncovat, na většinu hříšníků ve více než miliardové zemi nedosáhne. A tak se občas hodí nějaký ten exemplární příklad, nějaký ten Čchen Liang-jü, na němž se dá docela pohodlně, ale přitom okatě demonstrovat, že před zákonem jsou si rovni všichni Číňané, i ti výše posazení. A smete-li se přitom jedním vrzem i politický odpůrce, tím lépe.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .