Kouzlo melancholických povídek
To, co upoutá na drobném svazku deseti povídek japonského spisovatele Rjúnosuke Akutagawy (1892-1927), zajisté bude formální provedení knihy. Příjemný formát, vhodná grafická úprava a zároveň výrazné i jemné barevné provedení. Velmi sympatické jsou v neposlední řadě také vysvětlující poznámky nezvyklých či neznámých pojmů a zasvěcený doslov Alice Kraemerové, to vše zláká nejen k potěšení pro dotyk, ale následně i ke čtení.
Příjemné počitky tak naleznou své vlídné pokračování. Soubor i ve svém obsahu nabízí harmonizovanou chuť. Osvědčený a v českém prostoru již dostatečně známý autor rozehrává jednotlivé tóny charakteristické barevnosti. Spisovatel jako kdyby pro každou ze svých povídek zvolil nějaký tón z barevného spektra a jeho laděnému vyznění jako by podřizoval náladu celého vyprávění. Hned první povídka, Močál, popisující dojem z obrazu již zemřelého malíře, přesně sugeruje představu záhadného chmurného obrazu, podivně tragického osudu malíře, o němž se vlastně vypravěč zmiňuje jen mimochodem, i zvláštního netečného, opovrhujícího a kritického nastavení moderní společnosti.
Mírná dekadence moderní doby, začátku dvacátého století (povídky zařazené do výběru vznikly v letech 1919-1926), období, kdy Japonsko prošlo obdobím modernizace, rozvoje průmyslu a otevřelo své kulturní i vzdělávací systémy západnímu světu, je výrazně charakteristickým rysem spisovatelova stylu. Čtenář by v Akutagawových povídkách jen stěží vyhledával odkazy či rozdílné prvky chování a prožitku mezi tzv. Východem a Západem. Postavy jednotlivých povídek se zásadně neliší od svých současníků, zrozených v prostorově vzdáleném západním světě. Jejich zážitky jsou stejně fádní (Cibule) a stejně magické a zvláštní (Podivný příběh). Svědomí, čisté srdce, přirozená dobrota a snaha pomáhat jsou vlastní světu lidskému (Nalezenec) i psímu (Snížek). Jako zvláštní jemné sémantické gesto je ale za každým vyprávěním citelný melancholický, tak trochu dobrácky pobavený, chápavý i mírně štiplavý úsměv autora, který se nerozpakuje "vyklonit" se ze svého vyprávění, oslovit čtenáře, nabídnout mu nezvyklé, paradoxní, překvapující zvraty i vyústění, a zase se vrátit do svého obrazu.
R. Akutagawa byl osobitým spisovatelem s výrazným estetickým cítěním, a to nejen kvůli již zmíněnému porozumění pro soulad, charakter a náladu, ale též pro pochopení a schopnost vystižení vyváženého emocionálně kontrastního výběru. Právě povídka, jež dala souboru název, Tělo ženy je (mimochodem též drobnou konotaci ke kafkovské proměně) výborným příkladem, neboť pohled na krásu ženského těla očima milujícího muže a vzápětí stejný pohled z nicotné pozice nevábné vši, dává příležitost k prožitku souzvuku protikladných tónů.
Povídky Rjúnosuke Akutagawy připomínají zvláštní dokonalost secesního šperku. Jasný důraz na kvalitu a na kompoziční výstavbu, prokreslený jazykovou brilancí a moderním psychologizovaným pozadím, přesto v celku zdůrazňuje krásnou, plnou a imaginativní lyriku obsahu.
Rjúnosuke Akutagawa: Tělo ženy a jiné povídky. Mladá fronta, Praha, 2005, překlad: Jan Levora, str. 132.
