Krejčířova jihoafrická svoboda jako důsledek českých poměrů?

9. červenec 2007

Těžko hádat, co vedlo minulý pátek jihoafrického soudce k tomu, aby člověk jako Radovan Krejčíř odkráčel na relativně malou kauci na svobodu. Můžeme se jen dohadovat, jestli v něm Krejčířovi obhájci zbudili pocit, že by mohlo jít o politickou objednávku. Anebo zda mu připadalo, že důkazy předložené českými policisty a úředníky ministerstva spravedlnosti nejsou dostatečné.

Možná jen nechtěl zatěžovat pokladnu tamní vězeňské služby, která by českého dobrodruha musela hlídat a starat se o něho třeba i několik let, než by nějakým verdiktem skončila česká žádost o vydání. A skeptikové by si mohli myslet, že k rozhodnutí v nepříliš přehledné věci mohly klidně sehrát roli také úplatky. Jiným to se zase může připadat jako odraz českých poměrů, v nichž Krejčíř velmi dlouho prováděl obrovské podvody před jakoby nevidoucí, neboť zkorumpovanou policií a justicí a dost možná měl i kontakty do vyšších politických patera tedy příslušné krytí. Důsledkem jsou pak podle takového pohledu nepřesvědčivé argumenty českých úřadů. Takovou vizi by mohl podpořit například soudcův podiv nad tím, jaká léta se táhnou dosud stále neuzavřené Krejčířovy kauzy.

Zřejmé je, že se původně českotešínský podnikatel naučil v českém prostředí pohybovat dost obratně. Klikatými, zamlženými cestami získal velké jmění, které mu jistě pak mohlo nacházet klid k dalším operacím. V hledáčku policie sice byl, ale té se dlouho nedařilo získat pádnější důkazy a postavit jej před soud. Podobné je to ostatně s dalšími známými postavami jeho sorty. Pokud některý z nich není na objednávku zřejmě mafiánské konkurence zavražděn jako před časem František Mrázek, "podnikají" neohroženě dál. A podezření, že jejich "dlouhé ruce" mohou zasahovat do vysoko do státní správy, neřkuli politických kruhů, těžko rozptýlit. Jistě, například americký organizovaný zločin v minulosti také pracoval podobně, snažil se mít na svých výplatních listinách lidi na vlivných postech, kteří mafiánům umetali cestičky. Ale to je přece jen už dnes minulosti a konec konců čtyřdílná Coppolova filmová sága Kmotr ukazuje, jak pokus mafie o legalizaci prostřednictvím veřejných činitelů zkrachoval už před desítkami let. V zemích, kam se demokracie a její mechanismy vrátily poměrně nedávno a nejsou usazené, se zřejmě podsvětí ještě daří docela dobře.

Stačí se jen letmo podívat na Krejčířovo působení. Na kontě by měl mít asi půlmiliardový daňový únik z ropných obchodů firmy M5. Tam jej sice přivedl roku 2002 na pět měsíců do vazby, ale větší část z ní byla protiprávní a Krejčíř od státu vysoudil 200 tisíc korun. Znovu ve vazbě se ocitl za dva roky jako podezřelý z tunelu ve společnosti Technology Leasing. Roku 2005 se zdálo, že, jak se říká, spadla klec. Krejčíř údajně připravoval další podvod a v jeho rámci plánoval vraždu celníka. Jak známo, do jeho vily vtrhla 18. června speciální jednotka, podnikatele zatkla a hodiny trvala prohlídka, během níž ale Krejčíř uprchl a okamžitě zmizel ze země. Když pak z exilu na Seychelách napsal knihu, pokoušel se v ní namočit například sociální demokracii, jíž prý půjčil peníze (zapleten do toho měl být tehdejší předseda strany Gross), a Krejčíř také tvrdil, že za šest miliónů korun jej nechal z černošické vily plné policistů utéct státní zástupce Dolejší. Věřit z toho člověk nemusí ničemu, proč by také, jde o publikaci člověka totálně nedůvěryhodného, ale Krejčíř dobře ví, že vypouštět takovéhle informace se mu jen hodí. Tak trochu se stylizuje do postavy sice na hranici zákona, ale vlastně pronásledovaného.

Podvodů a akcí, v nichž Krejčíř asi figuroval je mnoho, proč si s ním neuměla policie poradit, zůstává záhadou. Nad tím samozřejmě mohl celkem po právu jihoafrický soudce vrtět hlavou. Jak kvalitní informace dostal do českého policisty Nováka se jen dohadujeme. A boháč na útěku si mohl dovolit obhájce, specializované na hledání skulinek v zákonech. Kteří třeba mají také vazby na justici a naznačují, že přimhouření očí nezůstane bez odměny. Vše tu může hrát nějakou roli. Jisté je, že momentálně Krejčíř může slavit. Je na svobodě a vytrubuje, jak se pustí v zemi, kde by se měl mimo jiné dvakrát týdně hlásit úřadům jimž také odevzdal cestovní pas, rozsáhle podnikat. Možná ale ve skutečnosti na pas zcela jiný zmizí neznámo kam.

Pokud spáchal aspoň polovinu z toho, co je mu přičítáno (ve skutečnosti toho může být ovšem víc a být za tím i mrtví), má se z toho zodpovídat. Což se možná nikdy nestane. Na počátku takového frustrujícího poznání ovšem stojí liknavost českých institucí před léty a okolnosti, za kterých Krejčíř hladce pláchl elitní jednotce doslova před nosem.

Veřejnosti už je dnes v zásadě jeho osud asi jedno. Jen si zasadila kamínek do mozaiky, zobrazující odvrácenou stranu českých poměrů. Verdikt jihoafrického soudce v něm nehraje žádnou podstatnější roli.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

Spustit audio