Libanon má vládu - po půl roce

Ve skutečnosti bylo vše jinak. Vláda o třiceti ministrech je tak velká, aby stačila uspokojit nejrůznější zájmy mnoha různých bloků. Její sestavování se táhlo už červnových voleb, protože libanonská politické scéna je značně rozdrobená, a spory jednotlivých táborů občas dokonce přerostly do pouličních přestřelek. V Libanonu si však málo kdo přeje vrátit se před rok 1990, kdy se odehrávala občanská války, a tak raději politici dali přednost zdlouhavým vyjednáváním nad složením kolosální vlády. A jejich úsilí bylo korunováno jistým úspěchem právě teď.

Kabinet tedy bude mít 30 členů, a půjde o vládu národní jednoty. Volby totiž těsně vyhrál prozápadní blok vedeným Saadem Harírím, ale opozice, jejímž nejvýraznějším představitelem je hnutí Hizballáh, měla de facto právo veta nad procesem sestavování kabinetu. Definitivní dohoda je tedy následující. Patnáct jeho členů, tedy přesně polovina, bude pocházet z řad koalice premiéra Harírího. Deset ministrů dodá opozice, tedy především Hizballáh a jeho spojenci, a pět jmenuje přímo prezident, i když ten je považován za osobu blízkou opozici.

Zdlouhavé jednání přineslo jen zdánlivý pokrok. Libanon sice bude formálně mít vládu, ale nepřekonal politické rozštěpení, které koření v samotném sociálním podhoubí jednotlivých frakcí. Do jednání vlády se tak jen přenesou a zviditelní ty rozpory, které už dávno existují pod povrchem.

Libanon je země rozdělená nábožensky, a v důsledku toho i politicky. V současné době totiž na jedné straně stojí sunitské síly doprovázení částí křesťanů a Drúzů, a proti nim stojí především šíité, reprezentovaní Hizballáhem a hnutím Amal, ale také část křesťanů. Tyto dva bloky mají velmi odlišné představy o dalším směřování země.

Obě strany se musely opakovně setkávat a zdlouhavě jednat o tom, které straně případně který rezort. Velký spor se například odehrával kolem křesla ministra telekomunikací. Jde o to, že hnutí Hizballáh si v rozporu s libanonskými zákony vybudovalo vlastní telekomunikační systém, a ministr z řad dosavadní vlády by mohl chtít podniknout kroky proti tomu. Křeslo chtěl proto získat Harírí, ale nakonec ztratil nervy a ustoupil, a post bude v nové vládě spravovat prosyrský generál Michel Aún, tedy spolupracovník Hizballáhu. Ten ustoupil jen symbolicky v tom, že příslušnému ministerstvu nebude šéfovat jeho zeť Džibrán Básil, jak původně žádal. Ani ten však nepřijde zkrátka, protože se stane ministrem energetiky a hydraulických zdrojů.

Křesla ministrů vnitra a obrany byla obsazena z rozhodnutí prezidenta, a tedy nebyla předmětem otevřeného střetu obou bloků. Nově sestavenou vládu ještě čeká hlasování v parlamentu, které ale pravděpodobně proběhne hladce, a premiér Harírí pak pojede na oficiální návštěvu do Damašku, tedy země, která dlouho Libanon okupovala, než byla před několika lety právě pod tlakem Harírího příznivců donucena odejít.

Nikdo však nepochybuje, že po krůčcích obnovuje svou nadvládu nad Libanonem, a to také prostřednictvím hnutí Hizballáh. Nejpikantnější na premiérově cestě však bude fakt, že stále panuje podezření, že právě ze Sýrie přišel pokyn agentům Hizballáhu zabít Rafíka Harírího, bývalého libanonského premiéra, a především otce současného premiéra Sa'ada Harírího. Pouliční bouře, které v roce 2005 vypudily Sýrii z Libanonu, byly právě reakcí na tuto zatím nevyřešenou politickou vraždu.

Sám Saad Harírí, který v politickém dramatu hrál roli prince Hamleta, byl v prvních dvou nebo třech letech po této události radikálně protisyrsky orientovaný. Za poslední rok se však vyčerpal, a nebo narazil na tvrdou realitu - totiž že svou zemi ze syrského a íránského sevření nemá šanci vyprostit, a to ani za západního nebo saúdského přispění. Nic neudělá ani se skutečností, že nadvládu nad jeho zemí má z velké části - a to syrskou a íránskou podporou - hnutí Hizballáh, které si vlastně vybudovalo stát ve státě. Je to jen pár dní, co Izraelci zadrželi loď, která zřejmě vezla několik set tun raket pro Hizballáh, tedy zbraně, kterými by toto hnutí už zas mohl vtáhnout celý Libanon do války s Izraelem, bez ohledu na to, co o tom bude soudit vláda v Bejrútu.

Harírí, který se střetu s Hizballáhem vyšel spíše jako poražený, se uchýlil k nacionalistické rétorice a prohlásil, že Hizballáh ve vládě bude, ať se to Izraeli líbí nebo ne. Tím ovšem nemohl zakrýt, že Hizballáh si bude v Libanonu i nadále dělat, co chce. A nemohl vlastně ani zastřít ještě větší prohru - totiž to, že bude sedět v jedné vládě s lidmi, kteří se možná podíleli na vraždě jeho otce.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .