Libanonská vládní krize

Za vítěze voleb byl prohlášen sunitsko-křesťansko-drúzský blok, a sestavením vlády byl pověřen jeho vůdce, sunitský politik Saad Harírí. Za poražené byli poněkud nepřesně označeni šíité reprezentovaní Hizballáhem a hnutím Amal, kteří spolupracují s menším křesťanským uskupením generála Aúna. Šíitský blok nebyl ve skutečnosti "poražen", ale prostě má o něco méně hlasů, nicméně pořád si udržuje možnost blokovat normální politická provoz.

Oba soupeřící bloky mají poměrně odlišnou představu o tom, jak by měl být Libanon spravovaný, a také kam by měla tato země geopoliticky patřit - zda k umírněným státům oblasti, a nebo ose, do které patří i Teherán a Damašek.

Zmíněný Harírí se rozhodl pro sestavení vlády široké koalice, a velmi rychle po volbách byl dohodnut princip, podle které by Harírího sunitsko-křesťanský blok získal patnáct, tedy přesně polovinu z 30ti vládních křesel, deset by získala opozice vedená Hizballáhem, a zbylých pět postů by obsadil prezident dle svého uvážení. Tento počáteční úspěch byl dosažen zejména díky zahraničnímu tlaku patronů jednotlivých frakcí, tedy zejména Saúdské Arábie a Sýrie. Pak ale jednání na mnoho týdnů, a vlastně už i měsíců uvázlo na mělčině. Spor se vedl především o tom, kým budou jednotlivá křesla obsazena. Například zmíněný křesťanský generál Aún, který ovšem spolupracuje hlavně s Hizballáhem, trval na obsazení pozice ministra spojů svým zetěm, který by tak měl možnost ovlivnit mnohamiliardovou privatizaci dvou státních telekomunikačních firem, a žádal také strategicky významné ministerstvo vnitra, což designovaný premiér Harírí odmítl.

Napětí v posledních týdnech vzrostlo a k neúnosné hranici - a teprve v pondělí ho poněkud uvolnil potenciální premiér Harírí, který k prezidentovi přinesl svůj vlastní návrh vlády. Zajímavé na něm bylo, že sice nakonec sestavil vládu široké koalice, tedy i s Hizballáhem, Amalem a Aúnovými křesťany, ovšem bez toho, že by se s nimi přímo dohodl. Opoziční strany Harírího návrh okamžitě odmítly a s jistým černým humorem obvinili Harírího z toho, že podkopává základy libanonské demokracie a narušuje národní jednotu. Prezident téměř jistě tento návrh odmítne, a je také možné, že zprostí Harírího jeho premiérského pověření.

Proč Harírí udělal tento riskantní krok? Vysvětlení je jediné - po dlouhodobém bezvětří se Harírí pokusil udělat něco - cokoli - co by situaci pohnulo z místa. Jestliže mu opozice neumožnila vytvořit standardní vládu vítězné strany, ale zároveň blokovala vytvoření společného kabinetu obtížně přijatelnými požadavky, bylo nutné udělat onen pověstný Cimrmanův úkrok stranou.

Harírí tedy udělal krok, který přilákal pozornost ostatních zemí, a vrhl světlo na některé skutečnosti, které současnou libanonskou společnost trápí. Skutečnost, že Harírí řeší vnitro-libanonský problém zahraniční pozorností vlastně odráží skutečnost, že Libanon není zemí, která by žila zcela samostatně, ale vše, co se v ní děje, je nějak propojeno se zájmy ostatních států v oblasti.

Na jednaní Hizballáhu totiž mají nepochybně obrovský vliv Sýrie a Írán, které mu dodávají peníze a zbraně, a bez jejich podpory by Hizballáh nemohl riskovat zavlékání země do další politické krize. Představitelé Hizballáhu ovšem vědí, že se nemají čeho bát. I v případě obnovení ozbrojených srážek by se znovu ukázalo, že ozbrojené složky tohoto hnutí jsou lépe vybavené a vycvičené, a také více odhodlané, než je libanonská armáda. Zároveň je jasné, že nikdo nebude chtít nechat celou situaci zajít tak daleko, aby se znovu střílelo - pokud tedy nepočítáme přestřelky mezi politicko-náboženskými bloky, ke kterým tak jako tak pravidelně dochází. Jakékoli narušení klidu ovšem pro Libanon znamená, že přijde o příjmy z turistického průmyslu, na nějž se ovšem upírají naděje ekonomů.

Na uklidnění situace tlačí Západ, zejména Spojené státy a Francie, které se považují za patrony Harírího bloku, a svá želízka v ohni zde má i Německo, jež se v posledních letech prosadilo jako nenápadný, ale přece jen důležitý hráč. Za Harírím stojí i Saúdská Arábie a v určitém smyslu i Egypt, neboť Káhira chce - podobně jako Rijád - čelit vzrůstajícímu vlivu Íránu v oblasti. Právě Írán používá spolu se Sýrií Libanon jako náhradní bojiště pro své vlastní války. Není tedy náhoda, že v souvislosti s možným vstupem Hizballáhu do libanonské vlády se ozval i Izrael a varoval, že pokud se toto hnutí stane součástí kabinetu, bude Jeruzalém považovat jakýkoli nepřátelský krok Hizballáhu za oficiální politiku libanonského státu. Skutečnost, že Hizballáh navzdory mezinárodním závazkům Libanonu a za dozoru vojáků OSN soustřeďuje u izraelských hranic obrovské množství zbraní importovaných z Íránu ukazuje na to, že nebezpečí nové války Hizballáhu proti Izraeli je stále akutní.

Jak je vidět, ačkoli je Libanon velmi malým a v podstatě málo významným státem, kvůli některým okolnostem je dění v něm mimořádně důležité a ostře sledované. Pravděpodobně vše dopadne tak, že Harírí bude znovu pověřen sestavením nové vlády, ale tím se nezmění základní rozložení sil v Libanonu. V mezinárodních vztazích neplatí pravidla spravedlnosti, a není k dispozici spravedlivý rodič, který by se postaral o bezpečnost a práva každého jednotlivého dítěte. Na příkladu libanonské vládní krize je tedy bohužel patrné, že tato země nemá ani tentokrát dostat šanci na normální vývoj.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .