Lidé dobré vůle na Velehradě
Musí tu být nějaká síla, když se do malé moravské obce sjede padesátkrát více poutníků, než je tu obyvatel. Letošní Velehrad byl opět svůj, dýchající tradicí i skvělou atmosférou. V zemi, která je ke svým svátkům rozpačitá, je to největší oslava nejen církevní, ale i státní. Přitom oslava, kterou stát neorganizuje.
Přesně tak by tomu mělo ve vyspělém demokratickém státě být. Svatí Cyril a Metoděj na nebesích musejí se zadostiučiněním pozorovat, jak mocně i přes staletí plane svíce, kterou zažehli, když slovanským národům přinesli písmo a víru. Jejich tradice je příležitostí připomínat tradice další, i ty zcela nově vzniklé, a letos také mnohá výročí byla vzpomenuta.
Samotné místo totiž, řekněme otevřeně, nedisponuje žádným důkazem, že zde soluňští bratři ve své době reálně pobývali, toto privilegium si nárokují s větším oprávněním místa jiná, včetně nedalekého Starého Města, ale i vzdálenější slovenské Nitry, kde se konají podobné slavnosti.
Tradice věhlasného cisterciáckého kláštera, slovutné baziliky uprostřed krásné přírody s výhledem na nedaleký trochu tajemný hrad Buchlov a velkého cyrilometodějského buditelského díla desátého arcibiskupa olomouckého Antonína Cyrila Stojana jsou ale nezpochybnitelné. A také je tu tradice Národních poutí, z nichž ta před patnácti lety s kardinálem Tomáškem, letos jubilejně připomínaná, znamenala první velké vystoupení proti totalitnímu režimu, za náboženskou svobodu.
A návštěva papeže Jana Pavla II. o pět let později symboliku místa jen završila. A po dalších deseti letech se kolem cyrilometodějské mše začala rozvíjet tradice další, tradice Dnů lidí dobré vůle a slavnostního koncertu.
Letos se slavilo také desáté výročí setkání vozíčkářů. Především díky Maltézské pomoci, založené Suverénním řádem Maltézských rytířů, se to na tradičních akcích nebývale hemží lidmi tělesně handicapovanými.
Pomáhající dobrovolníci zajišťují, že jejich přítomnost mezi ostatními poutníky je zcela přirozená a rovnocenná, jak by tomu mělo být i v běžném životě a jak tomu často ještě stále není. Na to upozornila i tradiční mezinárodní konference, která už také zakládá tradici. Její každoroční účastník profesor Heinrich Pompey připomněl, že péče o potřebné vyplývá z víry a představitelé charitativních organizací seznámili účastníky, co všechno už bylo učiněno a co je třeba ještě v tomto směru učinit. Velehradské dny tedy opět přispívají k boření bariér.
To je asi hlavní poselství i letošního Velehradu. Drobná každodenní práce může přinést kýžené plody. Pompézní akce, které ke společenskému životu zajisté také patří, mohou aktivity nastartovat, ne už udržet.
Proto je například součástí koncertů dobré vůle i velehradská sbírka na zcela konkrétní projekty, se kterými se mohou návštěvníci, ale i posluchači rozhlasu a diváci televize, seznámit a které přinášejí naději, že dny dobré vůle nebudou jen ty tři velehradské, ale snad i všechny dny následující.