Lidi řvali, čepice lítaly, já stál na sedačce a fotil Havla. Jaroslav Kučera popisuje, jak vznikla ikonická revoluční fotka
„Je spousta dobrých fotografů, kteří stojí takříkajíc za bukem, fotí kompozici a s lidmi se neseznamují. Já jsem extrovert, a když mám možnost, žvaním s nimi půl dne,“ říká „kontaktní“ fotograf Jaroslav Kučera. Lidi na demonstracích, v hospodách nebo na východě Evropy fotí přes padesát let, a až se dá zdravotně do pořádku, hodlá po pětadvaceti letech vyjet do Sudet. O fotkách, které jsou k vidění i na aktuální výstavě Klid před bouří, s ním ve Vizitce mluvila Hana Slívová.
Rád poslouchá hudbu Leonarda Cohena anebo staré rock´n´rolly od Jerryho Lee Lewise anebo Fatse Domina – takové, které mu po emigraci do Ameriky roku 1969 posílala jeho sestra. Sám Jaroslav Kučera zvažoval emigraci dvakrát, ani jednou to ale nevyšlo: jednu mu cestu do Turecka zhatil zabavený pas, podruhé to vzdal kamarád, se kterým plánoval odchod do Německa.
Proti minulému režimu se ale jako fotograf i člověk stavěl celý život. Komické chvíle si pro sebe do šuplíku fotil na komunistických slavnostech, s fotoaparátem byl na Národní třídě 17. listopadu i o dvacet let před tím na Václavském náměstí. „Motal jsem se tam, když demonstranti dobyli sochu svatého Václava. Nabalilo se na ně komando z Vinohradské a Mezibranské, demonstranti se stáhli do půli Václaváku, zůstalo nás tam asi dvacet a jen bláznivý Kučera fotil,“ vzpomíná. Tehdy na vlastní kůži i opečovávaný fotomateriál zažil krutost policejních příslušníků. A tehdy se také rozhodl, že jeho parketou nebude stavařina, kterou studoval, ale dokumentární, sociální fotografie.
Vzor: fotograf ze Zvětšeniny
Po škole se mu podařilo odejít na volnou nohu, zakázky dostával například od svého kamaráda, historika umění a vedoucího výtvarného oddělení Ústředí uměleckých řemesel. Vedle toho sám fotil lidi a situace: byl častým hostem Mělnické vinárny, kam chodili popíjet i herci z Národního divadla, po vzoru hrdiny filmu Zvětšenina, fotografa Thomase, se vydal fotit do domova důchodců, naslouchal smyšleným příběhům bezdomovců, fotoaparátem zachytil porevoluční život prostitutek a během cest z přelomu 70. a 80. let do Moldávie, kde měla rodinu jeho první manželka, vyfotil jeden ze svých nejoblíbenějších cyklů. Právě cykly z let 1969 až 1989 jsou aktuálně k vidění v pražské Leica Gallery na výstavě Klid před bouří, k níž vzniká i stejnojmenná kniha.
Jaroslav Kučera je autorem několika ikonických fotografií, kupříkladu snímek anarchisty vrhajícího kameny během zasedání Mezinárodního měnového fondu roku 2000 získal cenu Czech Press Photo a Euro Press Photo, svět obletěl i snímek z tiskové konference Občanského fóra, na které Jiří Černý 24. listopadu 1989 oznamuje, že padla komunistická vláda - a Václav Havel radostně objímá Alexandra Dubčeka. Na tiskovku se přitom Kučera dal svým kamarádem fotografem Miloněm Novotným dotáhnout jen proto, že venku byla zima. „V sále narváno, zahraniční štáby, zvednuté mikrofony. Sedl jsem si doprostřed a pak lidi začali hrozně řvát, lítaly i čepice. Musel jsem si stoupnout výš, abych něco viděl, a nakonec jsem si stoupl na madlo od sedadla a fotil teleobjektivem. Tahle fotka se naprosto perfektně povedla.“
Související
-
Od začátku mi bylo jasné, že obraz půjde stranou. Zajímá mě, co je za ním, říká fotograf Jiří Šigut
„Hodně lidí si myslelo, že to, jak fotím, nemůžu myslet vážně, mně šlo o záznam plynutí času. Obrazem jsem se rozptylovat nechtěl.“ Parketou Jiřího Šiguta je minimalismus.
-
Ivan Pinkava: Ženské tělo svádí k sexuální interpretaci. Mužské je zajímavější pro obecnou výpověď
„Mé fotografie mohou na někoho působit drsně, nikdy v nich ale nechybí krása. Té se nechci vzdát, potřebuju mít z fotky slast,“ říká Ivan Pinkava.
-
Zajímá mě krása, na negativní věci nemám čas, říká vítěz Czech Grand Design Vojtěch Veškrna
Fascinují ho hezké a funkční věci a rád by jednou fotil například pro automobilku Porsche, do svých playlistů pak stahuje hudbu, co pohladí duši.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
