Lorencova skartace měla zakrýt stopy po zločinech StB. Zlikvidovány byly tisíce operativních svazků, popisuje historik

Přičteme-li k tomu, že vazby na sovětskou KGB jsou dalším velkým otazníkem, tak odpovědi na otázky, které máme, jsou pouze pomyslnými střípky.

Události 17. listopadu 1989 vnesly do Státní bezpečnosti chaos – co bude dál? - a připraveny byly základní postupy, co ve které situaci dělat. Když se ukázalo, že dochází jednoznačně k politickému řešení, politickému zvratu od totalitního státu k demokratickému, nastala mezi estébáky panika.

„Státní bezpečnost se snažila zametat stopy, rozdělit písemnosti na podstatné a nepodstatné,“ říká host pořadu historik Pavel Žáček. A po onom rozdělení přišel úkol zcela zásadní: zlikvidovat ty materiály, které by mohly estébákům – či jejich pomahačům a spolupracovníkům – uškodit v nových podmínkách.

Čtěte také

Jak StB organizovala únosy lidí? Bohumila Laušmana omámili, poslankyni Tumlířovou zachránil drdol

Ostatně tak bohulibí ale stejně nebyli, dané materiály byly totiž dost dobrý základ pro pokračování dané spolupráce, ať po dobrém, či po zlém. Ono zlé pak mohlo znamenat vydírání dotyčného.

Vydání pokynu inicioval zastupující ministr vnitra, náměstek a šéf Státní bezpečnosti Alojz Lorenc. Právě on totiž tehdy resort vedl, „protože ministr vnitra Kincl zkolaboval poté, co na svém pracovním stole v sošce Lenina našel odposlech, a tak převzal v posledních listopadových dnech odpovědnost právě náměstek Lorenc,“ vysvětluje historik Žáček.

Pokyn byl vydán 1. prosince 1989, ovšem alibista a manipulátor Lorenc ho nakonec nenapsal, ale zadal tento úkol svému podřízenému Ottovi Sedlákovi. V pozdějších výpovědích se i toto stalo terčem polemik a výpovědí před vyšetřovacími komisemi, které byly zcela odlišné.

Estébáci v ohrožení

Skartace, kterou nazýváme Lorencova, tak dostala zelenou. „Zlikvidovány byly desítky tisíc operativních svazků. Jedním z takových míst, kde jsem později osobně pátral, byla papírna ve Štětí, kde bylo takto zničeno 60 tun písemností,“ konstatuje Žáček.

Čtěte také

Seriál 30 případů majora Zemana výrazně pokřivil naši minulost. Jak to politická propaganda dělává, naznačuje historik

A zajímavostí dle něj je, že „se dokonce zachoval originál onoho pokynu ke skartaci. Měl ho doma v Bratislavě sám Lorenc a našli ho u něj policisté, když ho šli na jaře 1990 zatknout.“

Ve svých vzpomínkách se pak Lorenc opakovaně zaštiťoval tím, že chtěl pouze chránit estébáky, kteří mohli být ohroženi. Jak absurdní tvrzení od člověka, který řídil organizaci tak zločinného charakteru. Historik Žáček k tomu říká: „Dotyční byli zdiskreditovaní svou činností pro Státní bezpečnost a tím, že porušovali zákony a dělali věci, které dělat neměli.“

Nastává pak několik zvláštních dní, do funkce ministra byl jmenován člověk, který resort vůbec neznal – František Pinc. Ten opakovaně žádá, aby skartace byly zastaveny. Dokonce vydává ministerské příkazy, na které ale nikdo nereaguje. A skartace běží dál a dál.

Čtěte také

Zpravodajská hra komunistické StB vyvolala několik politických procesů, připomíná historik

„Jeho pokynu estébáci neposlechli, protože měli své ‚vlastní‘ úkoly, které konzultovali se sovětskou KGB, a míst, kam materiály odváželi, byla celá řada. Jedním z nich byly i Milovice, kde byla sovětská vojenská posádka,“ konstatuje Žáček a přidává vzpomínku:

„Když jsme jako studenti organizovali různé řetězy okolo budov Státní bezpečnosti, tak oni mezi tím dávali materiály do pytlů a odváželi je k likvidaci. Chtěli tak chránit estébáky, aby nemohli být v budoucnu trestně stíhaní.“

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, zda Lorencova skartace neměla zakrýt estébácké stopy, host pořadu historik Pavel Žáček odpovídá: „Zcela jednoznačně měla, především po zločinech, na kterých se Státní bezpečnost podílela. A dokonce řada lidí chtěla, aby ty materiály do budoucna nebyly k dispozici.“

Poslechněte si celé Jak to bylo doopravdy v audiozáznamu. Připravila Ivana Chmel Denčevová.