Lukáš Jelínek: Jaképak úmysly má opozice s referendem?
Do opoziční výbavy přibylo po parlamentních obstrukcích a stížnostech k Ústavnímu soudu také referendum. Hnutí ANO se pokusilo ve Sněmovně protlačit svůj návrh ústavního zákona, který lidové hlasování zavádí, leč nepochodilo.
Kritiku schytalo i od Okamurovy SPD, které se nelíbí, že babišovci vylučují referenda o odchodu z Evropské unie a NATO nebo o změnách ústavního pořádku. Vládě Petra Fialy se zase iniciativa ANO nezamlouvá, neboť prý „řada společenských otázek vyžaduje nepopulární opatření, na nichž je velice těžké dosáhnout konsensu napříč politickým spektrem, jakkoli jsou fakticky nezbytné“.
Čtěte také
ANO se ale nevzdává. Dokonce spustilo petiční akci za uspořádání série referend. Tíží je korespondenční volba, jednotná evropská měna, migrační pakt nebo úvahy o omezení práva veta v rámci orgánů Evropské unie.
S plebiscity se to má jak se solí. Troška zastupitelskou demokracii vylepší, ve větší míře ji ale mohou ochromit. Jde české opozici o první, nebo o druhé? Na lidové hlasování jsme si navykli ve městech a obcích, zato žádné krajské neproběhlo. Na legislativu upravující celostátní referendum však stále čekáme, ačkoli se o něm mluví už přes 30 let.
Popírání liberální demokracie?
Na základě ústavního zákona jsme se vyjádřili jen ke vstupu Česka do EU, přičemž součástí byla vůle – po splnění přísných kritérií – přijmout za své euro.
Čtěte také
Konzervativní vlády referendu nefandily a těm středolevým se nepodařilo najít shodu na předpokladech pro vypsání referenda a na podmínkách jeho platnosti.
Že s plebiscity nyní žongluje hnutí ANO, nepřekvapuje. O voliče soupeří s Okamurovým hnutím, které má přímou demokracii rovnou v názvu. Navíc Andrej Babiš sám sebe označuje za hrdého populistu – a takový přece musí být pro referendum z principu.
Ptejme se ale po důvodech. Kdysi bylo s referendy skloňováno zvyšování zájmu občanů o politická témata a posilování občanské společnosti. K té se však politici Babišova ražení otáčejí zády. Vzývají raději národ než občanskou společnost, k níž patří i neziskové organizace nebo veřejnoprávní instituce.
Čtěte také
Jejich poselství voličům zní jinak. Na tradiční strany a ústavní instituce není podle nich spoleh. Nota bene když ze stejného soudku pochází většina Sněmovny a Senátu, vláda, prezident, ba i Ústavní soud. „My bychom přenesli rozhodnutí do vašich rukou,“ lákavě pějí opoziční sirény.
Nemuseli bychom se nad tím pozastavovat, nebýt děsivého mezinárodního kontextu. Ve Spojených státech amerických příznivci Donalda Trumpa zpochybnili výsledky minulého prezidentského klání a spustili tím nebezpečnou lavinu.
V Polsku neakceptování povolební reality poraženou politickou reprezentací vyústilo v souboj o média veřejné služby. U nás opozice naznačila, že by mohla mít problém s akceptováním volebních výsledků, pokud by k nim přispěla korespondenční volba krajanů z ciziny.
Nepodceňujme tyto signály, od nichž je jen kousek k deformování, ba popírání liberální demokracie a parlamentarismu. Zatím jsme od politiků v nadsázce slýchali, že věří jen těm průzkumům veřejného mínění, které sami zfalšovali. Teď mnozí podobně uvažují o volbách.
Když ale zároveň dochází k paralyzování parlamentu, vztahy mezi koalicí a opozicí jsou na bodu mrazu a antisystémová scéna vzkvétá, může se i jinak užitečný institut referenda v bitvě za jakousi „alternativní demokracii“ změnit ve zbraň hromadného ničení. Radikalizující se česká opozice to musí moc dobře vědět.
Autor je politický analytik
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
