Lurdy: léčba jemnou ironií
Lurdy, teprve třetí film osmatřicetileté vídeňské rodačky Jessicy Hausnerové, je soustředěnou deziluzivní podívanou, ve které se potkává suchý sarkastický humor a nepředpojatá, seriózní úvaha o síle víry. Příběh mladé ochrnuté vozíčkářky Christine (v dokonale minimalistickém podání Sylvie Testudové), která mezi dalšími nemocnými doufá ve vykupitelský boží zásah, se úspěšně vyhýbá lacinému výsměchu i nihilismu, a přitom si uchovává kritický, zdravě pochybovačný osten.
Slavné poutní místo je tu ovšem zobrazeno jako zkomercializovaný ráj, jako skanzen zázraků: místo, kde vládne jízdní řád požehnaných ozdravných procesů, jejichž účinek lze nejlépe podpořit koupí vhodného suvenýru. Je to prostor směšného lidského hemžení, mikrosvět, ve kterém přes všechnu okázalou oddanost Bohu bují typické komunitní neduhy - závist, cynismus, směšná ambicióznost a sobectví.
Hausnerová - někdejší asistentka slavného kolegy Michaela Hanekeho - si inteligentně a bez přehnaných gest utahuje z katolické byrokracie (ověřování pravosti zázraku), hraje si s motivacemi i nečekanými proměnami postav a vztahů mezi figurami: náladu snímku jasně přibližuje už úvodní dlouhý záběr na vycíděnou prázdnou jídelnu, do níž nejprve vstupuje obsluha s jídelními vozíky, následována opakovanými příjezdy vozíčkářů.
Za poklidným tempem a nenásilnou povahou filmu je cítit permanentní tenze a zároveň promyšlený scenáristický i režijní tvar. Každá kompozice tu má několik plánů, na každém záběru tu záleží - Lurdy jsou jedním z těch vzácných děl, v nichž nic nepřebývá ani nechybí. Vládne tu sebejistý autorský „ordnung " a formální důslednost, díky nimž se Hausnerové podařilo natočit střídmě vtipný a zcela nedogmatický film o velmi ožehavých věcech. I ona, zdá se, moc dobře ví, že bez pochybností není ani víry...
Filmografie (celovečerní filmy):
Lovely Rita (2001)
Hotel (2004)
Lurdy (2009)