Má stát podporovat český film?

Nalézt správnou odpověď na otázku nějaké formy státní podpory filmu, byť zprostředkovaně například skrze veřejnoprávní televizi, není snadné a konec konců i některé loňské prezidentovy argumenty měly logiku. Jejímž výsledkem je ale zvláštní stav, kdy na umělecky náročnější filmové projekty prostředky takřka nejsou, kdežto na filmy až dryáčnicky komerční se naleznou celkem snadno. Zmíněná režisérka Třeštíková to lapidárně v novinové polemice s Klausovým vetem vyjádřila titulkem Vítejte v Kameňákově! A vážní, mezinárodně respektovaní filmoví tvůrci říkají, že v Evropě je běžné podporovat filmovou tvorbu státními institucemi už proto, že jde o významnou reprezentaci země. Když může stát ze zákona financovat Národní divadlo nebo Českou filharmonii a města dávat peníze na provoz mnoha dalších divadel a orchestrů, pak, zdá se opravdu, není důvod, aby stál film do značné míry stranou.

Problém je jistě v tom, že film je velmi drahá záležitost a takříkajíc "vydělat na sebe"může v desetimiliónové zemi jen málokterý snímek. Je takřka nemožné si představit, že by v dnešních podmínkách mohly kupříkladu vznikat díla jaká tvoříval vždy několik let každodenní práce s celým štábem animátorů Jiří Trnka. Anebo že by se rodily tituly jako Markéta Lazarová, dnes dílo už klasické ale ve své době nijak závratně navštěvované, neboť nebylo pro divácké masy. A u podobně historického filmu s množstvím komparsu a bojových scén by šly vstupní investice do závratných čísel.

Samozřejmě, že komorní filmy pro filmové kluby mohou na druhé straně dnes vznikat poměrně levně, neboť digitální technika je mnohem lacinější než natáčení na pětatřicetimilimetrový film. Ale i tak musí jít o stoprocentní práci profesionálů po celé měsíce či léta od úvodních verzí scénářů a po závěrečný střih a nasazování hudby. I relativně levný film stojí pořád dost. Zdálo by se celkem logické, aby byl nastaven podobný systém, jaký loňský zákon předpokládal - především komerční televize, vydělávající víceméně monopolně obrovské částky na reklamách, by mohly celkem bez větších bolestí odvádět cosi do filmového fondu podobně jako četní a velmi úspěšní distributoři kazet a dnes hlavně dvd. Z čistě podnikatelského hlediska by šlo sice o přinejmenším diskutovatelný zásah státu, ale jen ten může prostřednictvím zákonodárců uvážit, zda podpora filmového umění je skutečně reprezentací kultury státu ve světě, do kterého přitom republika vysílá rovněž za veřejné peníze sportovní výpravy bez mrknutí oka. Prostředky, které by si každoročně filmaři v pokladně fondu představovali nejsou nijak obrovské a sportovci spotřebují na všechna možná mistrovství jistě mnohem víc, než kýžených necelých tři sta miliónů korun. Které by byly vítanou injekcí pro producenty, shánějící nezbytně tak či tak další prostředky u sponzorů.

Otázka příspěvku státu či měst do kultury vůbec je jedním z témat, o kterém se diskutuje znovu a znovu a hledá se systém, který by aspoň nějak uspokojivě fungoval. Divadlo má u nás podmínky poměrně luxusní - platy sice velké nejsou, ale provoz dotují instituce ochotně. Snad z jakési setrvačnosti, neboť už od obrozeneckých časů má u nás divadlo výsadní postavení. Mnohem mladší film, na počátku odvětví evidentně zábavního průmyslu a tedy komerční, na sebe stále musí upozorňovat s tím, že je už dávno kategorií do značné míry uměleckou a hodnou tedy pomoci státu, který se přitom tradičně velmi rád chlubí svou vysokou kulturností. Což si zřejmě po loňském krachu zákona uvědomují poslanci a co do jisté míry uznal zřejmě i prezident po debatě s filmovými tvůrci. Nejde tedy asi o to, že by neexistovala vůle českému filmu pomáhat. Ale spíš o onen systém, jaký pro to zvolit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .