Martin Huba: Ideovou komisí je dnes divák. Když jeho IQ začnete ničit lacinými inscenacemi, proč by se zajímal o Dostojevského?
U herce je nejdůležitější jeho niterné rozpoložení, pak verbální projev, říká herec, režisér a pedagog Martin Huba, který loni na podzim obdržel na pražské AMU čestný doktorát za přínos k rozvoji oboru herectví, režie a pedagogiky herectví. Proč své studenty zkouší vést k opeře? Jak dnes vzpomíná na svého otce, taktéž skvělého herce? A jak se zrodila jeho láska k chození po tatranských kopcích? I o tom mluvil ve Vizitce, kterou s ním v Bratislavě natočila Veronika Štefanová.
Když Martin Huba předstoupí v roli pedagoga před mladého studenta herectví, musí jej především seznámit se sebou samým. Což je práce namáhavá, psychologicky na hraně a přitom odborně dobrodružná. Ve Vizitce také popsal, jak studenty zkoušel nadchnout pro operu, což je žánr, ke kterému ho přivedla maminka, skvělá sopranistka. Aby se člověk zamiloval do opery, žánru značně stylizovaného, musí na ni být podle Huby připravený. Blízkost lze navázat třeba přes libreta. „Nicméně přesvědčovat studenty herectví, aby poslouchali operu, nemá smysl. Vždy jsem byl schopný vybrat si studenty, o kterých jsem tušil, že jsou zvídaví a tvořiví. Jen málokterý se stal operním fanouškem, nikdo z nich se ale opeře nevysmíval.“
Bez námahy to nejde
Opera mu prý ušila eticko-estetická kritéria a seznámila jej s tím, že pro dosažení mistrovství je ze sebe třeba vydat maximum. „Bez námahy to nejde, když krásný hlas nepodložíte utrpením, je to málo,“ konstatuje muž, jenž si pro stálou přítomnost humoru i bolesti oblíbil hudbu W. A. Mozarta.
Sám operní představení režíruje od roku 2004 a říká, že oproti režii činoherního divadla musí daleko častěji pracovat s principy metafory. „Tak jako při činoherní režii je verbální projev druhotným projevem niterného stavu, v baletu mi emoci dokáže vyvolat hudba. Emoce ovšem musí kontrolovat herecká technika, v opeře zkrátka kontrole spontaneity neuniknete.“
Pod každou pravdou je hlubší pravda
Romantická gesta a patos – to bylo vlastní generaci Hubova otce Mikuláše, herce a recitátora, k němuž byl Martin dlouho přirovnáván. „Naše generace se na relativitu věčných pravd zkoušela podívat s groteskou. Lecčemu bylo třeba se vysmát, leccos, třeba přístup k člověku jako k individuu, rehabilitovat. Náš kodex byla Zweigova věta Pod každou pravdou se skrývá hlubší pravda,“ vzpomíná na čas strávený v legendárním bratislavském Divadle na Korze, kde působil od roku 1967 až do rozprášení divadla režimem o čtyři roky později. Má i dnes, ve svobodné době, divadlo nějakého nepřítele? „Ideová komise je divák. Pokud jeho IQ začnete ničit lacinými a neduchaplnými inscenacemi, proč by se měl zajímat o Dostojevského nebo o Čechova? Děsně to gumuje způsob uvažování,“ konstatuje.
Martin Huba ve Vizitce rekapituloval svůj vztah s otcem, prozradil, jakou krásu teď nachází v životě, a vzpomínal na dobu, kdy pravidelně čerpal energii na hřebenech Tater. „Nevím, co bych dělal bez kopců. Táta se narodil dvacet kilometrů od Tater, jeho bratr byl jeden z nejlepších chatařů a horolezců. Lásce k přírodě mě naučil děda. Naučil mě rozeznávat stromy a taky se nebát medvěda. Na to jsou tak jednoduché metody!“
Související
-
Kameraman Martin Štrba: Jako kluk jsem pořád koukal z okna. Super, řekla učitelka na střední
Celý život se kameraman Martin Štrba věnuje přenosu slova do obrazu. Během pandemie koronaviru se ale role otočila. Pracuje totiž na autorské knize.
-
Film Hovory s TGM mi změnil náhled na herectví, říká Jan Budař
Prý kdo si poslechne jeho písně, bude o něm vědět víc, než o sobě ví sám. Hudbu Jana Budaře a povídání o tom, proč se rozhodl nebrat všechny filmové role, přinesla Vizitka.
-
Tomáš Dianiška: Psát hry mě prostě baví. I když se bojím, že z psaní jednou vyrostu
Herec a dramatik Tomáš Dianiška mluví o své potřebě nahlížet vážná témata optikou bizarního sitcomu.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
