Martina Vacková

Evropo, musíme si promluvit! Je ti skoro dvacet, co ses v roce 2004 tak rozrostla, a chováš se, jako kdybys nevěděla, co je to extremismus, za dveřmi máš šíleného souseda.

Přeoperované ženy vyhrály nad válkou na Ukrajině! A to spolu s mentálně nemocnými a s chudými ženami na festivalu v Berlíně, první velké mezinárodní filmové události roku.

Sledovala jsem zdálky i zblízka festival českých filmů Finále Plzeň. To podle toho, jestli jsem zrovna byla v Praze, nebo v Plzni.

Koncentraci prezidentských kandidátů nešlo přehlédnout a bylo zábavné sledovat, jak hovoří s lidmi a jak vypadá ten mumraj kolem nich v cirkusu zvaném filmový festival.

Viděla jsem zkázu ukrajinských měst. Viděla jsem rozpad luxusních jachet. Viděla jsem migranty bez možnosti dostat vízum. Viděla jsem aktivisty poslat oslíka na jatka.

Každý rok je v Linci filmový festival Crossing Europe, potkávají se tam lidé z celé Evropy. Když poznáme divné zvyky z jiné části světa, nebudeme se obávat těch jiných.

Momentálně je film Rabiye Kurnazová proti George W. Bushovi to poslední, co zajímá lidi na Ukrajině. Ale svým poselstvím potřeby dobrých politiků k nim také odkazuje.

Ve stínu volby německého prezidenta i neustálých pohledů do mobilu při hledání online lístků a pandemických certifikátů proběhl 72. ročník filmového festivalu v Berlíně.

Viděla jsem film Quo vadis, Aida. Kam kráčíš, Aido. Film, který teď v Berlíně získal cenu za nejlepší evropský film roku, evropskou podobu Oscara.

Odešel Belmondo. I když v požehnaném věku, přesto to mnoho z nás zaskočilo. Ne proto, že zemřela hvězda, ale proto, že odešla část našeho dětství.