Média a politikové

8. leden 2009

Zpočátku to vyhlíželo zanedbatelně: v závěru prvého letošního vydání týdeníku České televize 168 hodin použili tvůrci magazínu pár desítek vteřin záběrů natočených těsně před tím, než prezident Václav Klaus naostro přečte novoroční projev. Kamera už běžela, cosi se dolaďovalo. Dnes se šotu říká "rozcvička", neboť cosi podobného hlava státu s úsměvem a zřejmě podnícena kýmsi ze svých spolupracovníků provozuje: uvolňuje se přecházením a upažováním, naznačí dokonce dřep. Nic víc.

0:00
/
0:00

K tomu běží muzika z časů c.a k. monarchie a víceméně nevinný komentář se sokolským heslem na závěr. Neoficiální nahrávka prvního muže státu nijak nezesměšnila ani nepoškodila. Jenže prezidenta se dotkla, po obědě s premiérem odmítl komunikovat se štábem ČT a jeho mluvčí mezitím požádal o omluvu.

Na to se nedá reagovat jinak, než se panu prezidentovi omluvit. Těžko ho může veřejnoprávní televize ignorovat, to by bylo neslušné. Také se omluvila. Ale stačilo říci, pardon, stát se to asi nemělo, nicméně nebyl v tom zlý úmysl, vždyť je to jen vlídně úsměvné.

Rozhodně by neměly padat nějaké případné tresty redaktorům. A už vůbec se neměla inkriminovaná pasáž dodatečně vystřihnout z archivu běžně dostupného uživatelům internetu. Nevíme, zda o to také prezidentská kancelář žádala. Pokud ano, mohla být snadno zdvořile odmítnuta s tím, že pořad už byl odvysílán a nikdo snad nechce takříkajíc "přepisovat historii". Ostatně pokud by šlo skutečně o hradní přání, pak by bylo nedomyšlené. Neboť teprve oním výstřihem došlo k čemusi prezidenta nedůstojnému. A navíc by mělo být zřejmé, že se defakto "zcenzurovaný záběr" zákonitě musí objevit na webu. Samozřejmě to netrvalo ani pár hodin a na masově oblíbené adrese Youtube už prezidentova rozcvička byla opravdu k mání a počala žít nezávislým životem, na který nikdo nemá šanci dosáhnout.

Ale možná šlo o televizní iniciativu. To by sice bylo rovněž nepříliš veselé zjištění, ale mohli bychom pro něj nalézt jakési obecné vysvětlení. Čeští politikové totiž už dlouhé roky vyvíjejí na média značný tlak a v podstatě se je snaží zahánět do kouta jak to jen jde. Příkladů, které to dokládají, by se dalo uvádět mnoho. I když otevřeně o telefonátech politiků, nebo jejich pobočníků veřejně nechtějí novináři a jejich šéfové hovořit. Pokud si, zjednodušeně řečeno, chtějí udržet místo. Zdánlivě nejsnadnějším cílem jsou pro politiky média veřejnoprávní, neboť nad nimi mají prostřednictvím parlamentu kontrolu. Ale žurnalisté velmi dobře vědí, že se politikové pokoušejí zasahovat také do soukromých médií. Důsledkem toho jak často a s jakou razancí to provádějí, je pak pozorovatelná zakřiknutost, občas až bojácnost. Přičemž někteří politikové, a to i ti nejznámější a nezvýznamější, jsou v tomto smyslu takřka postrachem. A o "zastrašování" vlastně také jde. Ve skutečnosti totiž politikové moc nad redakcemi nemají a pokud by se jim to které médium dovedlo pevně postavit, snaha o nátlak by se podle všeho rozplynula. Jenomže jakoby zakořeněné obavy z "vrchnosti" stále fungují. A s tím podle všeho mocní stěžovatelé počítají. Že vyvolají tolik nervovizity, aby si mediální pravovníci zkrátka dávali pozor. Je to přitom zvláštní. Protože když pomineme hlavu státu, jíž o publicitu nejde (a konkrétně Václav Klaus už například nemůže být potřetí zvolen), ostatní politikové média přitom přece velice potřebují. Stačí si vzpomenout, jak za novácké éry Vladimíra Železného jednozančně stáli o to, aby jim byla nejsledovanější česká televize nakloněna a oni se na obrazovce co nejčastěji objevovali. Nebýt na ni považovali za předzvěst své politické smrti. A Železný si toho byl náležitě vědom. Vždyť si přece sám sobotními půlhodinkami budoval širokou popularitu, díky níž dodnes sedí v Evropském parlamentu. A s politiky se uměl vždycky dohodnout. Ti jej také defakto "podrželi" když šlo o arbitrážní miliardy. Jistě ne bez slíbených protislužeb. Snad se o tom někdy dozvíme z jakýchsi pamětí.

Jinými slovy - média, televize pak především, by se politiků nemusela přiliš obávat. Přesto tomu tak v zásadě ale je. Přičemž si nepleťme pojmy - jistá korektnost a slušnost je věcí jednou. Možna občas novinářům schází a pak je dobře ji nekonfliktně připomínat. Jenomže přikrčená ustrašenost je zase cosi úplně jiného. A jak jinak označit onu vyjmutou zhruba půlminutu "cvičího" prezidenta z televizního archivu? Příklad sice drobný a za nedlouho jistě zapomenutý, ale bohužel typický.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio