Mein Kampf
Říká se, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Před dvěma týdny Nejvyšší soud v Brně osvobodil vydavatele českého překladu Hitlerova díla Mein Kampf. Michalu Zítkovi se před tím podařilo prodat kolem 90 tisíc knih vyvedených pěkně v černé vazbě s hákovým křížem a orlicí na přední straně. Málo kdo při tom pochyboval o tom, že většina zákazníků byli zvědavci, kteří z knihy nepřečtou ani pět stránek a kteří nepatří k obdivovatelům Adolfa Hitlera.
V Turecku Hitlerův opus vydali hned dva nakladatelé, Emre a Manifesto. V obou případech šlo o velmi úsporné a laciné vydání, které se prodává v přepočtu jen asi za sto českých korun. Podle žebříčku tureckých knihkupců se kniha drží na čtvrtém místě mezi nejprodávanějšími knihami. Sami nakladatelé tvrdí, že Hitlera vydali jen s komerčními cíli. Také představitelka turecké židovské komunity Lina Filiabová tvrdí, že lidé Mein Kampf kupují především ze zvědavosti. To však není celá pravda. Podle tureckých novinářů má tamější verze Mein Kampfu velký úspěch mimo jiné u přívrženců nacionalistické Strany národní akce, a také v policejních školách.
Ještě větší ohlas zaznamenal v současném Turecku román o fiktivní válce se Spojenými státy. Jeho obsah má dva základní rysy: vyznačuje se silným proti-americkým a proti-izraelským tónem, a opírá se o představu, že západní země se spikly proti muslimům.
Proti-západní nálady nejsou zdaleka jen tureckou specialitou. Mnohem větší rezonanci těchto myšlenek je možné nalézt v arabském světě. Právě zde zažívají díla, jako je Mein Kampf, mimořádný ohlas ještě šedesát let po válce. Kromě Hitlerovy knihy se zde dobře prodávají například takzvané "Protokoly siónských mudrců", klasické antisemitské dílo, které koncem 19. století vzniklo v dílnách carské tajné policie. Podle Protokolů siónských mudrců, které popisují údajné židovské plány, jak se zmocnit vlády nad světem, dokonce vznikl celý seriál, který se pak v arabských televizích opakovaně vysílal.
Arabská média, ať už v rukou státní propagandy nebo islamistických organizací, převzaly z předválečné Evropy mnohé další stereotypy, zejména anti-semitské. Například Ariel Šaron bývá často zobrazován jako středověký žid, který vysává krev arabských dětí. Jde vlastně o ozvěnu středověkých legend o židovských rituálních vraždách křesťanských dětí a panen. Židé jsou v novinách zobrazováni velmi podobně jako ve starých evropských antisemitských karikaturách, včetně velkých zahnutých nosů, což v arabském prostředí působí nechtěně komicky.
Jiným důležitým motivem tohoto typu smýšlení je přirovnávání současného Izraele k nacistickému Německu; tvrzení, že holokaust židovští předáci zorganizovali společně s nacisty; případně že se žádné vyvražďování židů nikdy neodehrálo. Židé si je prý vymysleli, aby si na západních velmocích vyvzdorovali podporu pro vznik vlastního státu. Muslimové tak zaplatili za špatné svědomí evropských státníků.
S tím souvisí jiná vášeň veřejného mínění v Orientu - víra v nejrůznější konspirační teorie. Mnozí obyvatelé blízko-východních zemí zcela vážně věří, že 11. září zorganizovali sami Američané, aby mohli zaútočit na muslimské státy, případně je má na svědomí izraelská tajná služba, která manipuluje washingtonskou vládou. Tento typ uvažování není nijak omezen na chudé a nevzdělané obyvatele venkova, setkáme se s ním i u mladých vzdělaných lidí, kteří dlouho pobývali na Západě.
Většina nedůvěry, případně i nenávisti je soustředěna na židy a na Izrael. Nejde však vždy jen o starý, tradiční muslimský antisemitismus. Jde také o projev jakési moderní politické psychózy. Arabové a obecně mnozí muslimové vnímají Izrael jako nejhmatatelnější a nejextrémnější projev průniku západu do srdce arabského světa. Vnímají jej jako pokračování evropského kolonialismu, případně tisícileté snahy křesťanů ovládnout biblickou Levantu. Sám Izrael pak bývá označován jako křižácký stát, což je z evropského hlediska absurdní, ale při pohledu z Orientu se některé rozdíly smazávají. Izrael se svým rovnostářstvím, demokracií a kapitalismem, včetně nejrůznějších negativních rysů s tím spojených, je pro ně varováním i pokušením zároveň. Ne náhodou jsou v oficiální terminologii současného Íránu USA a Izrael nazývány jako Velký a Malý Satan. Pod satanem se myslí právě především pokušitel, kterému se ubráníme, budeme-li ho dostatečně nenávidět.
Záliba v konspiračních teoriích má ještě jeden konkrétní důvod. Arabové a obecně blízkovýchodní muslimové si poslední staletí pamatují hlavně jako období ústupu, porážek a ponížení ze strany Západu. Muslimský svět byl dlouho civilizačně i vojensky Evropě nadřazen - stejně dlouho mu ale trvalo, než si připustil, že se situace obrátila. Jde o nepříjemnou a frustrující zkušenost, jak to ostatně známe každý z vlastního života. Čím dál více arabských intelektuálů však v posledních letech sebralo odvahu a začali hledat chybu ve vlastních řadách, v arabské a muslimské politice, kultuře a společnosti. Naprostá většina ale zatím vyznává přesvědčení, které z arabských neúspěchů viní Západ, Američany, Sionisty a podobně. Pro tamější vlády i veřejnost je to přece jen pohodlnější - cesta ven z problémů ale tudy nevede.
