Měly by se Benešovy dekrety zrušit?
Slova německého kancléře na téma takzvaných Benešových dekretů jsou v České republice ostře sledována. Možná až trochu příliš. Současný německý kancléř Gerhard Schröder je ostatně v této kauze velmi umírněný, na rozdíl od svého volebního soka z voleb minulého roku, bavorského premiéra Stoibera. S jeho prvním vyjádřením po úspěšném referendu v České republice o vstupu do Evropské unie je tomu zrovna tak.
Právě vstupem České republiky strašili někteří nacionalisté občany, když tvrdili, že otázka takzvaných Benešových dekretů není uzavřena. A pokud se Česká republika stane členem tohoto společenství, bude muset tyto dekrety dříve nebo později zrušit. Německý kancléř dal znovu najevo, že by to neměly být státy Evropské unie ani Evropská unie sama, kdo bude na Českou republiku v tomto smyslu tlačit.
Kancléř především připomněl zásadní myšlenku, která by měla být stále připomínána. Že totiž takzvané Benešovy dekrety byly přímou reakcí na německé přepadení Československa. Z projevů některých představitelů sudetských Němců, vyhnaných z Československa, občas jakoby vyplývalo, že druhá světová válka a celá okupace mnoha zemí nacistickým Německem byla jen drobnou epizodou po odsunu sudetských Němců z Československa a Polska. Představitelé sudetských Němců rádi zapomínají, že před odsunem předcházela okupace a že kromě poválečného, tak zvaného brněnského pochodu smrti, při kterém zahynulo mnoho sudetských Němců, tady byly například také vyvražděné a vyplácené středočeské Lidice. Neměl by se zaměňovat následek za příčinu a to kancléř opět jasně připomněl.
Dále kancléř připomněl českoněmeckou deklaraci, která dala jasný základ budoucím vztahům. Tato deklarace dala ale také prostor k diskusi o minulosti, byť stanovila, aby otázky minulosti nezatěžovaly vzájemné vztahy. Prostor je tu ale pro vzájemné setkávání a diskusi historiků a zainteresovaných. To se také děje. Ze vzájemných diskusí vyplývá, že rozporuplná minulost by měla být zaznamenána a pojmenována, ale také vzájemně odpuštěna.
Z toho zase vyplývá, a připomněl to i kancléř, že na obou stranách by neměla chybět vůle k pojmenování temných stránek národních historií. Vyhnání jako takové je vždy nespravedlnost, poznamenal Gerhard Schröder. K tomu je možná třeba nutné zase připomenout, že nespravedlnost byla vyhnání Čechů ze Sudet. Po jejich zabrání v roce 1938, po tak zvané Mnichovské dohodě, německou okupační správou. Odejít museli všichni, kdo odmítli přijmout německé říšské občanství. Nespravedlnost bylo také vyhnání všech tří milionů sudetských Němců v roce 1945, kromě hrstky asi dvaceti tisíc tak zvaných antifašistů.
To si oba národy mohou říci velmi otevřeně. Problém ale je s takzvanými Benešovými dekrety, které podle české politické reprezentace jsou údajně stále platné a tvoří prý dokonce základ českého a slovenského poválečného řádu. Tato interpretace je opravdu velmi sporná a volání po explicitním zrušení takzvaných Benešových dekretů má své racionální jádro. Zjednodušeně řečeno, jak může například stát, který zrušil trest smrti, trvat na přítomnosti normy ve svém právním řádu, která s trestem smrti pro zrádce a kolaboranty počítá?
Je třeba otevřeně říci a je škoda, že čeští politikové se o tom bojí začít, byť jen diskusi, že takzvané Benešovy dekrety musí býti dříve nebo později z českého právního řádu vyňaty. Jak se to učiní, na to existují různé názory a je možné pochopit obavy, že by tento akt mohl být interpretován jako uznání jejich protiprávnosti a majetkových nároků. Existují ale způsoby, jak něčemu takovému zabránit.
Učinit by to ale Česká republika měla hlavně pro sebe, nikoliv pro Evropskou unii nebo kohokoliv jiného. Není skutečně možné v tomto smyslu vyvíjet nějaký tlak. Toto si každý národ musí diskutovat sám se sebou. Nějaké vnucené řešení, které by většina pochopila jako vnucené, by nemělo valného smyslu.
Umírnění evropští politikové, kteří chápou, že česká společnost si musí svou diskusí projít, protože na rozdíl od, například německé, k ní měla méně příležitostí, v opravdově svobodném prostředí, tady jsou. K těm umírněným patří i německý kancléř Gernard Schröder. Ovšem s připomínkou, že jeho postavení v čele německé vlády není právě nejpevnější a že v případě nějaké krize může vzniknout i nějaká forma velké koalice, do které by se dostala opět i pravice, která vystupuje ve věci takzvaných Benešových dekretů ostřeji. Možná by proto bylo vhodné pokusit se definitivně celou věc urovnat, právě s politiky umírněnými než s radikálními.
