Mezi nebem a zemí
Je tomu 10 let. Byl srpen a já jsem se vracela z Izraele po roce stráveném v křesťanské komunitě na místě historických Emauz. Dodnes se tam ukazuje poutníkům mozaika, která má být zbytkem Kleofášova domu, kde Ježíš večeřel s učedníky po svém zmrtvýchvstání. Poznali ho po lámání chleba. Místo mělo zvláštní atmosféru, což ostatně ve Svaté zemi není výjimečné.
Hned vedle přes dálnici, která vedla z Tel Avivu do Jeruzaléma, bylo další mimořádné místo - trapistický klášter Latrun, známý především výrobou vína, pro které si tam jezdí turisté i domácí. Do Latrun k bratřím jsme chodili na nedělní bohoslužby a někdy i v týdnu, obě komunity se přátelily. Na mniších jsem obdivovala jejich jednoduchost formovanou monotónním životem mlčení, modlitby a práce, která ukazovala někam do hloubky, k jakési podstatě toho, kým jsme. Jejich strohost mě přitahovala a zároveň přesahovala. Líbila se mi jednoduchá a přitom krásná liturgie, styl, který se projevoval pomalou a soustředěnou chůzí, který ukazoval k harmonii řádu věcí vnějších i vnitřních.
Při odjezdu mi bylo líto, že i tuhle zkušenost nechám za sebou se všemi ostatními vzpomínkami, protože u nás skutečná mnišská komunita není. Při loučení mi jeden z bratrů řekl, že jejich mateřský klášter v Sept Fons právě zakládá v Česku nový klášter. Moc jsem mu nevěřila. Pro rodilého Afričana je přece Česko, Polsko a Ukrajina jedna země. Překvapením po návratu bylo, že nový klášter měl skutečně vzniknout nedaleko Plzně, kde jsem byla doma.
Mniši si pro své nové sídlo vybrali drsnou a opuštěnou krajinu bývalých Sudet. Domy, které po válce opustili Němci, obývají většinou chalupáři a malá romská komunita. Místních je málo. Není práce, není život a i víra jako by odešla s odsunutými Němci. Opuštěné vesnice, chátrající kostely. A možná právě tato duchovní vyprahlost krajiny si říkala o změnu, o něco, co jí vrátí smysl i důstojnost.
Místo pro nový klášter mniši dlouho vybírali. Se slibem chudoby, čistoty a poslušnosti slibují také stabilitu - tedy věrnost místu až do konce života. A v případě mnišské komunity tento život může trvat stovky let. Hledali místo opuštěné, které by jim poskytlo potřebnou samotu a zároveň neslo dřívější stopu křesťanského života. Dlouhé putování po Čechách i Moravě je přivedlo až na karlovarsko, k zchátralé zemědělské usedlosti nedaleko Toužimi, patřící tepelským premonstrátům.
Když jsem jela do Nového Dvora poprvé, na příjezdové cestě mě zastavil velký kamenný kříž. Mniši ho vytesali z ruin původní barokní usedlosti. Smírčí kříže tam najdete všude jako znamení smíření po čemsi neblahém. Stavba původního dvora vypadala strašně. Poté, co mniši objekt ohradili, se tu sice už nepásl hovězí dobytek, ale uvnitř rostly stromy, jakoby okolní příroda chtěla rozleptat tu stavbu, jakoby krajina chtěla pohltit stopu člověka, kterou tu zanechal. Tady začíná obnova. Nejen smíření křivd, které přinesl nacismus a komunismus, nejen obnova víry v kraji, který dobře charakterizuje jméno blízké vesnice - Bezvěrov, ale také obnova vztahu člověka a krajiny.
Mniši chtěli navázat na historii původní stavby, a proto se rozhodli, že rekonstrukce ruiny barokní usedlosti bude základem nového kláštera. Přestavbu svěřili londýnskému minimalistickému architektovi Johnu Pawsonovi a plzeňskému ateliéru Jana Soukupa. Nejtěžší bylo uvést do souladu kvality původní stavby s moderní koncepcí. Při zachování principů strohosti a krásy cisterciácké architektury vzniklo zcela originální dílo, které zůstane v krajině pro další generace jako estetický výraz radikálního způsobu života.
Mnichům se podařilo vytvořit klášter prostý a krásný. Proč ale chtějí kolem sebe krásu? Na to odpověděl při slavnostním svěcení kostela druhého září před pěti lety architekt Jan Soukup takto: "Protože lidé, kteří Boha následují nejdokonalejším lidským způsobem, považují krásu za dílo Boží a proto se chtějí v ní pohybovat a žít. Vždyť od okamžiku, kdy do kláštera vstoupí, je jejich domovem, krajinou života, celým fyzickým světem. A proto potřebují, aby jejich klášter byl harmonický, aby jeho krásou obklopeni se podíleli na kráse Boží existence ."
V cisterciáckém životě má všechno spirituální rozměr. Modlitba, manuální práce, jídlo, vše má svůj řád. S podobným rituálem jako v kostele se setkáme i v refektáři při jídle. Architektura musí mnichům pomáhat toto žít. Proto je jednoduchá, nekonfliktní. Asi málokterá moderní stavba je tak intenzivním výrazem života svých obyvatel, jako právě tento klášter.
A to je možná důvod, který na toto pusté místo přivádí neustále mnoho lidí. Jezdíme sem už několik let na Vánoce a Velikonoce, v létě někdy i na nedělní mši. Je to čiré bláznovství jet 130 kilometrů z Prahy, strávit dvě, tři hodiny v kostele a poté se vydat na 130 kilometrů dlouhou cestu zpátky. Ale pro mě je Nový Dvůr místo, kam stojí za to putovat.
Když se blížíte ke kostelu, nejprve musíte projít úzkou chodbičkou, která vede do atria před samotným vchodem do svatyně. Člověk, který přichází z rozvířenosti tohoto světa, se tady má usebrat, obrátit do svého nitra a připravit se na bohoslužbu. Když vstoupíte do kostela, překvapí vás velký, jednolitý bílý prostor. Žádné obrázky, žádné ozdoby, žádná okna. Světlo sem přinášejí světelné tunely v presbytáři i lodi. Barva prostoru se mění podle toho, jak se mění během dne úhel slunečního svitu.
Středem kompozice je socha panny Marie z 12. století, kterou bratři přivezli z Francie.
Jediné vybavení kostela kromě svatostánku jsou chórové lavice ve dvou řadách. Dřevěná přepážka odděluje část pro mnichy a pro hosty. Mniši důsledně zachovávají klauzuru, tedy oddělenost od světa. Odmítají jakoukoli pastorační činnost, neposkytují ani duchovní vedení. Přes vnější bariéru tady ale zažívám velké duchovní sjednocení. Mnišská komunita mě při liturgii dokáže vtáhnout, nést, vytrhnout z reality všedních dnů a pozvednout ke skutečnému svátku, k oslavě Boha.
Mnišský život je pro nás tajemný, přitahuje a zároveň vzbuzuje jakousi bázeň. Když se dívám do tváří bratří, nevidím dokonalé světce, ale lidi, kteří zápasí se sebou, se svými slabostmi i se slabostmi druhých, stejně jako každý z nás. Jejich život je strohý a jednotvárný, mnišská tradice ho připodobňuje k poušti. Jednoduchá manuální práce v tichu, modlitba. Tento život učí realismu i rovnováze. A právě tato autentičnost, kterou vnímám i při bohoslužbě, je pro mě velkou výzvou. Možná proto se v mé mysli na tomto místě vynořují otázky o tom, co dělám, kam směřuji, co je důležité a co zbytečné. Tato meditace přichází úplně přirozeně a snad mohu říci, že svým způsobem odjíždím z tohoto místa alespoň trochu proměněná dynamikou zvláštního vnitřního pohybu, který mě nutí dívat se do nebe a stát přitom pevně ne zemi.
