Mezi přeživšími holocaustu bylo hned po válce hodně sebevražd. Kdo ale zvládl poválečný šok, dožil se vysokého věku, popisuje lékař

Čtěte také

Holokaust musíme připomínat pořád, vyzývá publicista Baroch, autor knihy Mengeleho dvojče A-782

„Pokud jde o první generaci, tak pro ně byl ten velký šok bezprostředně po válce veliký. Protože se dozvídali, jak byli jejich rodiny, rodiče, děti, sourozenci zavražděni. Také bylo mezi přeživšími hodně sebevražd hned po válce,“ dodává.

Celkem zkoumali 44 přeživších. „A jsou to silné osobnosti, kterým bylo 80 až 95 let. A když se na ně podíváme, tak vidíme, že mají jednak vyšší hladinu stresu než kontrolní skupina stejně starých lidí, kteří holokaust neprožili. Také mají takzvaný posttraumatický růst, tj.: ,Co tě nezabije, to tě posílí.‘“.

Podle lékaře Rektora jsou to silné osobnosti, které nejenže přežily holokaust, ale žily ještě mnoho let. „Poté jsme se dívali na jejich děti a vnuky, a tam jsme opět viděli signifikantní rozdíl oproti kontrolním skupinám stejně starých lidí, kteří nemají ve své historii holokaust.“

Rodina Winternitzova

David Cysař je jedním z potomků pražského právníka Josefa Winternitze, který nechal ve 30. letech na pražských Malvazinkách postavit rodinnou vilu pro svou manželku Jenny, dceru Suzanu a syna Petra. A právě Jenny byla jeho babičkou.

„Vila byla postavena v roce 1932. Pak by se dalo říct, že dalším bodem zlomu byl nástup nacismu a odchod celé rodiny nejdříve do Terezína a pak do Osvětimi, kde bohužel pradědeček i se synem zemřeli. Naštěstí prababička s babičkou přežily a vrátily se do Prahy. A tady nastává další zlom, kdy se jim nepodařilo dostat do vlastního domova, kde už v té době byla mateřská školka,“ popisuje Cysař.

Čtěte také

„Paměť jsme my, nesmíme zapomenout.“ Celý svět si připomíná památku obětí holokaustu

„Když člověk něco takového přežije, vrátí se domů, kde zjistí, že vlastně nic neskončilo. Ale všechno pokračuje a ještě i na úrovni lidí, kteří byli jejich přátelé, tak to nejspíš musí být nepříjemné zjištění.“

„Je pravda, že dali osobní věci do několika rodin – a jen jedna jediná jim to vrátila, ostatní to zatajili. Naštěstí ta jedna jediná rodina vrátila dokumenty o vlastnictví vily a podobně, takže díky nim můžeme dnes pokračovat,“ dodává David Cysař.

Winternitzova vila se stálou výstavní expozicí snaží, aby se nezapomnělo na pohnuté dějiny 20. století, jež se nesmazatelně zapsaly do historie rodiny i objektu.

Na celý život

Když pak lékař Rektor shrnuje výsledky své studie, tvrdí, že holocaust musel na přeživších zanechat stopy.

„Podívejte se na ten horor, bylo to hrozné. Představte si, co všechno v Osvětimi museli zažít. Krematoria, vraždění, příjezdy transportů, selekce. Je to něco, co zanechá dopad na celý život,“ popisuje.

Čtěte také

Oprava Winternitzovy vily od Adolfa Loose se prolínala s objevováním vlastní rodiny, vzpomíná dědic

„Když jsme se přeživších ptali, co pro ně bylo v životě nejhorší, tak 80 procent řeklo právě holocaust. A to tehdy byly malé děti. Na druhé straně pak stejných 80 procent řeklo, že pro ně život po válce byl pozitivní. To jsou ale ti, co byli silní a dožili se vysokého věku, takže se s tím naučili žít. Já si myslím, že to je způsobem života.“

Což potvrzuje i pravnuk Cysař: „Já jsem prababičku zažil do svých tří let, takže na ni mám jen vzdálené vzpomínky, možná spíš vzpomínky z toho, co vyprávějí mé tetičky nebo tatínek. Prababička byla člověk, který se dokázal transformovat, která se dokázala takzvaně předělat. Byla to silná žena, která pak celou rodinu vedla,“ uzavírá.

Některé rány jsou tak mimořádně hluboké, že jejich bolest pociťují ještě děti a vnuci. Projevují se jako fyzická bolest, strach, úzkosti a traumata, píše se ve studii. Celou Vertikálu si poslechněte v audiu, ptala se Eva Hůlková.