Patřím mezi ty šťastlivce, pro které je rozhlasová práce zároveň potěšením a nikdy, ani po řadě dlouhých let, je nenudí. Koho by taky nudilo, když každý den je jiný, přináší jiná témata a člověk potkává při práci množství pestrých lidských typů, mnohdy opravdu úctyhodných. Pracuji, a při práci se stále učím něco nového, ale také si ověřuji trvalou hodnotu toho, co věděli už dávno naši předkové.
V současné době mám to štěstí, že mohu pracovat na pořadech, které mi umožňují tzv. hlubší ponor. Nad pořady Hovory a Vertikála, které se vysílají na ČRo Plus, se potkávám s lidmi pozoruhodnými a excentrickými, i s lidmi, kteří jsou nenápadnými dělníky na vinici Páně a já před nimi hluboce smekám.
Jinak jsem rozhlasový univerzál, mám v základech přibližně 15 let denní zpravodajské práce na Radiožurnálu, ale třeba také několik let práce na Hovorech z Lán s prezidentem Havlem, přenosy významných událostí, diskusní pořady na ČRo Dvojce (nyní občas alternuji v pořadu Jak to vidí), jednu dobu jsem psala pro tuto stanici fejetony, což byla opravdu roztomilá práce, roky jsem pracovala na Dotecích víry na Radiožurnálu atd. Obecně bych řekla, že když mi někdo nabídne nějakou práci na jakékoli stanici, řeknu okamžitě ANO a pak teprve pátrám po podmínkách.
Miluji principy této práce: je multidisciplinární - musíte mít radary na zajímavá témata, musíte je umět promyslet, musíte si umět vybrat, koho oslovíte a musíte to umět buď zpracovat do pořadu, nebo odvysílat živě, nebo obojí, improvizovat můžete jenom, když se cítíte pevní v kramflecích, musíte být poctiví v přípravě, otázky musíte dávat tak, aby se nenudil ani host, ani posluchači, ani vy sami, musíte umět pracovat rychle a přitom soustředěně...Témata si můžete klidně promýšlet doma při vaření guláše, ale musíte si je taky umět prosadit a obhájit před šéfy... A musíte umět přemoci sami sebe, své slabosti a démony: když je vám ouvej, a přesto musíte vysílat, protože tak to prostě v rádiu je.
Na veřejnoprávním rozhlasu mám ráda jeho osobité charisma: je to místo se specifickou tvůrčí atmosférou, lehce ležérní a uvolněné, a přitom nesmírně výkonné. Jsem ráda jeho součástí.
Všechny články
-
Petr Vopěnka jde za svým snem
Cesta do Kandaháru je krátký film, motivovaný skutečným příběhem sourozenců Alexandry a Františka Příhodových.
-
Český úřad v Jeruzalému? Vláda našla chytře polovičaté řešení, chválí analytička Kalhousová
Pobočka české ambasády není nový úřad, ale rozšíření služeb. „Izrael je spokojen, ale současně to není proti politice Evropské unie,“ hodnotí analytička Irena Kalhousová.
-
Ptáci jsou lidem podobnější víc než někteří savci, říká Vermouzek z České společnosti ornitologické
„Ptáci jsou totiž jako lidé vizuální a sluchoví tvorové, to znamená, že pro ptáky jsou důležité ty stejné smysly jako pro nás.“
-
Velikonoce jsou v naší evropské civilizaci opravdu největší svátky, připomíná archeolog Břicháček
„Nemusíme si nic namlouvat – křesťanská tradice jsou v naší evropské tradici opravdu pro nás všechny významnými dny,“ říká vysokoškolský pedagog Pavel Břicháček.
-
Pandemie je stresující jako vojenská mise, jenže na misi víte, kdy to skončí, přiznává biskup Holub
„To, co má společného současná pandemická situace v Česku s vojenskou misí, je vyšší hladina nervozity, která se přijala jako součást běžného života.“
-
Velikonoce? Zkuste objevit jejich smysl, nejsou to jen hloupoučké zvyky se zajíčky, nabádá Halík
Největší křesťanské svátky v roce teď budou jiné. Katolický kněz, teolog a filozof Tomáš Halík je tak doporučuje využít k objevení samotného smyslu těchto svátků.
-
Dosud bylo věřit snadné, pandemie je zkouška víry, říká mladý husitský kněz Filip Sedlák
„Musíme se spolehnout na Pána Boha, že to nakonec dobře dopadne, že to nějak zvládneme. Je to zkouška víry. Dosud bylo věřit často pohodlné,“ říká spirituál Filip Sedlák.
-
Historik František Kolouch příběhy, o kterých píše, doslova prožívá
Svou pozornost věnuje moderním církevním dějinám a osudům duchovních, stíhaných totalitou. Příběhy, o kterých píše, hodně prožívá.
-
Blízkost sídla hlavy státu a arcibiskupa je v Česku unikátní, je to symbolické, všímají si historici
„Sídlit vedle Pražského hradu je na jednu stranu velmi prestižní, ale na druhou stranu je to také symbolem připoutání se ke světské moci,“ hodnotí historik Petr Kubín.
-
Jak se stala česká benediktinka abatyší v Mnichově i Praze? Bylo to překvapení, přiznává Šimuniová
Stanislava Francesca Šimuniová vstoupila do řádu benediktinek v roce 2008 a donedávna žila ve společenství na Bílé hoře v Praze. Nyní bude jejím hlavním sídlem Mnichov.
Stránky
- 1
- 2
- 3
- 4
- 5
- …
- následující ›
- poslední »