Mezivládní konference o Evropské ústavě
Česká politická kotlina řeší staronové dilema: Dívat se na evropské problémy z perspektivy evropské, anebo čistě domácí. Vyjednavači čtyřiadvaceti nynějších i příštích členů Evropské unie skládají do svých zavazadel stohy argumentů a taktické plány, s nimiž budou pracovat na mezivládní konferenci, která má dát definitivní podobu příští evropské ústavě. Ve stejné době čeští ústavní činitelé, kteří mají v popisu práce zastupovat stát navenek, se scházejí, aby se pokusili alespoň přibližně vzájemně sladit noty.
Není třeba být muškou na stěně na schůzi vlády k poznání, že hlava státu je přesvědčena o jiné pravdě, než kterou nosí v hlavách předseda vlády a ministr zahraničí. Nástupce Václava Havla na Pražském hradě dal v pondělí v článku pro Mladou Frontu Dnes se svou obvyklou kuráží najevo, že se mu chystaná podoba evropské ústavy pranic nezamlouvá. Shrnuto do myšlenkového uzlíčku dá se říci, že pro Václava Klause končí evropská integrace před podpisem maastrichtské smlouvy z počátku 90. let. Vše, co přišlo s ní a po ní, zavání když už ne čertovinou, tak alespoň bruselskou byrokracií, skrytým levičáctvím a ztrátou státní suverenity.
Takový názor má v demokracii nepochybně právo na existenci. Problémy ale nastávají v okamžiku, kdy ho zastává hlava státu a když je s tímto názorem mezi ostatními ústavními činiteli osamocena. A nejen to - na evropské scéně mezi šéfy států a vlád spojence s podobným náhledem na věc aby pohledal. Prezident, premiér a šéf diplomacie jsou tak předurčeni k tomu, aby si přehráli reprízu představení z doby, kdy na Hradčanech sedával Václav Havel a ve Strakově akademii úřadoval Václav Klaus. Na tomto stavu bohužel nic nemění skutečnost, že dnešní předseda vlády a ministr zahraničí by mohli ve staronové debatě vystačit s argumenty, které od roku 1993 Václavu Havlovi servírovali Klaus Václav a Josef Zieleniec.
Co si počít s tímto fantem, říkávají hráči v situacích, kdy musí volit. Podobně musí čeští zástupci zvážit, co a jak a s kým sehrát na mezivládní konferenci, která odstartuje tuto sobotu v Římě. Při debatách v Evropské unii patří k dobrému tónu a k dobrému vychování argumentovat velkými myšlenkami, při vyjednávacích maratónech je však užitečné hledět, kde je podstata věci, o jejímž osudu zpravidla rozhodují detaily.
S čím a kdo přijede do Věčného města? Velká trojka složená z Británie, Francie a Německa již dala srozuměnou, že návrh ústavy připravený pod taktickým dohledem bývalého francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d`Estaing by mohl zůstat, jaký je. Paříž a Berlín prostřednictvím svých ministrů zahraničí vzkázaly, že kdo chce Giscardův balíček rozvazovat, by měl umět zapečetit ten nový. A šéf německé diplomacie Joschka Fischer jménem země, která nejvíce přispívá do unijní pokladny, diskrétně, leč o to důrazněji vzkázal, že letošní kverulanti se mohou těšit na účet, který jim Německo připraví při jednání o finančním rozpočtu pětadvacítky na léta 2007 až 2013. Důležitá a hodnotná jednání se poznají podle toho, že při nich má každý z účastníků dobré argumenty.
Když se Londýn, Paříž a Berlín dokáží opřít s vědomím, že právě předsedající Itálie jim drží palec, tak i jejich oponenti mají co říci. Šestnáct a možná, že dokonce devatenáct z pětadvaceti zemí, které od 1. května příštího roku budou tvořit unii, má velkou potíž se smířit s giscardovskou podobou evropské ústavy. Například pravidlo, že napříště bude pro schválení nějakého návrhu bude zapotřebí souhlasu zemí představujících přinejmenším 60 procent obyvatel unie, se dá snadno přečíst tak, že bez tří zemí velikosti Británie, Francie, Itálie či Německa se nehne ani stéblo. Podobně se střední a menší země obávají, že na nápadu omezit počet komisařů s hlasovacím právem na pouze patnáct by prodělaly právě ony. A tento dojem stěží smaže dodatek, že patnáct hlasovacích práv by se mezi pětadvaceti členy Evropské komise pravidelně stěhovalo.
Vrásky se v Praze, ale také v náhle politicky blízké Vídni tvoří i při přemítání, jaký vliv by na život unie měl mít navrhovaný prezident či předseda Evropské rady, v níž se scházejí šéfové států a vlád členských zemí. Diskusi si zaslouží už jen fakt, že v návrhu ústavy jsou jeho kompetence zmíněny jen vágně, což je v kontrastu s dnešním stavem, kdy se v předsednictví unie všichni členové střídají a předsednická role je již dostatečně dána mnohaletou tradicí.
Výčet sporných otázek by mohl a musel být ještě delší. Pro české úvahy je však podstatné, že před naší politickou reprezentací stojí řada naléhavých a konkrétních otázek. A odpovědi pro nás příznivé či alespoň přijatelné můžeme očekávat jen když ti, kteří nesou odpovědnost, svoje síly spojí.
Závěr tak samozřejmě vyhlížející si žádá epilog. Zde je: Pokud chce Česká republika do návrhu evropské ústavy něco prosadit, nebo něčemu jinému zabránit, tak by její představitelé neměli psát do novin články, které by mohly nést název "Dopis Ježíškovi".
