Michaela Daňová ve vsetínské Diakonii už 17 let pracuje s romskými rodinami a od loňska pomáhá i uprchlíkům z Ukrajiny

Michaela Daňová pracuje v Diakonii ve Vsetíně od roku 2005. V současné době působí ve dvou sociálních službách. První z nich je sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi a druhá Domácí hospic Devětsil. K jejím klientům patří především Romové.

Čtěte také

Pečovatelkou roku 2022 se stala Dana Kondrová z azylového domu pro ženy v Mostě

„Začala jsem pracovat v proslulém pavlačovém domě, v Diakonii jsem pomáhala založit předškolní klub pro romské děti, který právě začínal v tom pavlačovém domě, a později jsme se přestěhovali na Poschlu, protože pavlačový dům byl zbořen. A pak jsme ty služby rozšířili pro rodiny s dětmi, protože jsme si uvědomili, že nejen děti samotné potřebují pomoc a podporu v tom, aby zvládly svůj život a nástup do základních škol, ale že tu pomoc potřebuje zejména ta rodina, ta maminka, která s tím dítětem tráví nejvíce času a může mu nejvíce dát. Je s ním totiž v každodenním celodenním kontaktu, takže podporujeme maminky v tom, aby uměly své děti podpořit, aby je uměly naučit běžné věci, které maminky své děti učí, ať už je to poznávání barev, tvarů, základní počty, nebo i to, že by mohly mluvit česky.“

U vsetínských Romů se totiž hodně udržela romština.

„Je to, řekla bych, taková specialita Vsetína, že u nás Romové mluví výhradně romsky, děti se s českým jazykem setkávají poprvé buď v předškolním věku, kdy nastupují povinnou předškolní docházku, anebo u nás v sociální službě, kdy pracovník dochází do rodiny a mnohdy je to téměř poprvé, kdy to dítě slyší český jazyk, vyjma tedy návštěvy lékaře anebo úřadu. Ale je to takové první aktivní setkání s českým jazykem právě díky pracovníkům.“

Češtinu se podle jejích zkušeností romské děti učí rychle.

„Děti jsou takové houby, které nasávají všechno, co kolem nich je. A když je to baví, když to uděláme tak, aby to pro ně bylo zajímavé, zábavné, tak se učí velmi rychle.“

Po vypuknutí války na Ukrajině začala Michaela Daňová pracovat i s ukrajinskými maminkami, které přišly do Česka.

Čtěte také

Národní ceny sociálních služeb znají své vítězky. Ocenění putují do Mostu i Valašského Meziříčí

„My jsme hned během týdne potom, co začala invaze na Ukrajinu a ty maminky k nám přijely, tak jsme věděli, že to jsou ženy, které potřebují nutně pomoc. Přijely někam, kde si nikdy nemyslely, že budou v neuvěřitelně stresových situacích, neměly tady vůbec nic a bály se úplně všeho. Takže jsme začali tím, že jsme jim ukázali, že je tady někdo, kdo jim pomůže ve všech situacích za všech okolností, že se na nás můžou obracet se vším, co potřebují. Postupně jsme navazovali na jejich potřeby. Ani jsme úplně nevěděli, co přesně budou potřebovat kromě toho, že musí někde spát a něco jíst. Ale pak se začalo pracovat na tom, aby děti začaly chodit někam do školky a školy, aby si maminky našly práci, aby si vyřídily třeba nějaké věci na úřadech, ať už to byla humanitární dávka nebo cokoliv.“

O práci s klienty z různých kultur Michaela Daňová říká: „Je potřeba navázat vztah důvěry, protože pro mnohé z těch lidí jsme vůbec první, kteří je přijímají se vším, co k nim patří, i se všemi kulturními odlišnostmi.“