Miloš Zeman opět na scéně

A s níž, ačkoli je Zeman oficiálně zcela mimo politiku, neboť řady ČSSD opustil, vyjednává prý o tom, kdo další ze sociálních demokratů ve sněmovně by po Melčákovi, Pohankovi, Snítilém a Wolfovem mohl začít hlasovat s vládní koalicí, vyjednává premiér. Koalice jednoty je totiž ohrožována dvěma zelenými rebelkami, minimálně jedním lidovcem a, což je pro ministerského předsedu zvlášť nepříjemné, dokonce i poslancem vlastní strany, samozřejmě Vlastimilem Tlustým. Ale žasnutí a podiv ve skutečnosti nejsou na místě.

Zemana sice už leckdo několikrát odsoudil do role definitivního politického vysloužilce. Na něho se také sám s oblibou pasuje. Ale není radno brát to vážně. Expremiér není stařec, zdraví mu zřejmě slouží. Myslet si, že bude další léta a léta jen objímat stromy na Vysočině a s fajfkou v zubech tu a tam poskytovat nějaká moudra novinářům, by bylo dost naivní. Jinou věcí ovšem je, jaká je v poslední době jeho skutečná pozice uvnitř sociální demokracie. Neboť pouze s podporou jakýchsi svých lidí ve straně se Zeman může znovu vrátit. Jiří Paroubek přesvědčoval veřejnost po roztržce se Zemanem, kterou završilo expředsedovo vystoupení ze strany, že vysočinský jezevec pouze předstírá jakýsi vliv na část ČSSD a ve skutečnosti nic nezmůže. Jenomže pak dva zákonodárci sociálních demokratů umožnili vznik Topolánkovy vlády. A podle všeho nelze pochybovat, že jde právě o Zemanovy velmi věrné sympatizanty.

Když pak v rámci letošních prezidentských voleb Zemanova dlouholetá pravá ruka Miroslav Šlouf bojoval za znovuzvolení Václava Klause, ačkoli by jako člen ČSSD měl samozřejmě naopak shánět podporu pro Jana Švejnara, a když proti stranické linii skutečně hlasoval poslanec Snítilý, muselo Paroubka poněkud zamrazit. Přestože o Švejnara v prezidentském křesle stál ve skutečnosti jen dost vlažně, Zemanovy dlouhé prsty pocítit musel. Stejně jako v okamžiku, kdy se před nedávnem odlepil ze sněmovní frakce a vzápětí i ze strany vystoupil poslanec Wolf, který zase souhlasí pro změnu s výstavbou protiraketového radaru. Přijít po dvou letech celkem o čtyři zákonodárce, to tu rozhodně zatím nebylo. A všechno přitom ukazuje, že v pozadí těchto pohybů stojí právě Miloš Zeman. Pokud je tomu skutečně tak, pak se to samozřejmě děje v koordinaci s premiérem Topolánkem a vědět o tom musí aspoň část vedení ODS. A ptá-li se člověk, proč by to ale vlastně Zeman pro jemu cizí stranu činil, pak se snadno vynořuje odpověď: neboť za to někdy bude něco chtít. A to nejpravděpodobněji podporu při prezidentské volbě. K tomu, zdálo se, už vlastně mířil Zeman tak trochu vloni. Ale pak si asi spočítal, že jeho čas ještě nenadešel. A opakovat neúspěch, který ho potkal před pěti roky, rozhodně nehodlal. Jenomže v roce 2013 může být vše zcela jinak. A pro Zemana podstatně příznivější. Klaus s největší pravděpodobností nebude moci znovu kandidovat, musela by se přepsat ústava. Bůh ví, zda v té době nepovládne velká koalice sociálních a občanských demokratů. A také nevíme, kde vlastně bude Paroubkovi konec. Začne-li totiž Zemanův vliv sílit, stávající předseda ČSSD naopak zákonitě oslabí. Bez ohledu na to, že Zeman není ve straně. No a když mluvíme o straně, je třeba si také uvědomit, že cosi jako politický subjekt Zeman ke svému comebacku potřebuje. Zvládat prezidentskou ofenzivu jakoby skoro sám a proti vůli vedení sociálních demokratů, to by bylo těžko proveditelné.

Proto Miroslav Šlouf, Bohumil Grégl a další spolehliví Zemanovci založili Spolek přátel Miloše Zemana, který hodlají řádně zaregistrovat a vyvíjet veřejnou činnost, takřka jako nějaká politická strana. Ovšem s tím, že ta nebude, aspoň prozatím, vstupovat do volebních soutěží. S výjimkou jediné, o níž protagonisté sdružení už nyní hovoří - prezidentské volby za čtyři a půl roku, když budou podporovat nestranického kandidáta. Ten by si přitom představoval, že najde dost sympatizantů uvnitř ČSSD. A ostatně kdo ví. Pokud by došlo k nějakým zásadnějším změnám uvnitř strany, Zeman by se klidně mohl stát jejím oficiálním kandidátem. A také si dělá dobré známosti už nyní v ODS.

Topolánkovi dost možná zajistí skutečně další takzvané přeběhlíky, takže koalice ustojí případné výchylky u zelených, prosadí radar v Brdech a propluje historickým půlrokem předsednictví Evropské unie. Od Zemana, pokud je toho skutečně schopen zařídit, to bude samozřejmě gesto proti Paroubkovi. Ale hlavně také cosi, co se mu může velmi dobře vrátit. Stane-li se hlavou státu, pak se na výsluní bezpochyby ocitnou i ti, kdo při něm nyní stojí věrně jako rytíři, s nimiž Zeman, ať je jakýkoli, ale bezpochyby inteligencí vyčnívající nad většinu českých politiků, činí přípravné kroky k návratu velmi zavčas. A právě proto je třeba je brát přece jen vážně. Nu a tomu, komu jeho občasné grobiánství a fanfaronství šlo dost na nervy, může být možná jistou útěchou, že Zeman by byl prezidentem jasně proevropským a vůbec prozápadním. Přičemž to druhé od nynějšího vedení Lidového domu bohužel čekat nelze. A vítat mráz vanoucí z Kremlu, který jako by měl v Hybernské ulici otevřena všechna okna, k tomu opravdu není žádný důvod.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .