Místo do školy musela do koncentračního tábora, přesto Ceija Stojka jako první napsala knihu o holocaustu Romů
Dnes uplynulo 79 let od osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim. Proto na dnešek připadá Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. My si poslechneme vyprávění bývalé osvětimské vězenkyně, která jako první o holocaustu Romů napsala knihu.
„Do knihy nelze zapsat vše, když je člověk nesečtělý, nedostalo se mu vzdělání, protože ho Hitler a učitelé vyhnali ze školy,“ řekla při setkání s českým publikem v roce 2010 romská spisovatelka a malířka Ceija Stojka. Přesto to byla právě ona, kdo opomíjené téma holocaustu Romů otevřel v knize Žijeme ve skrytu. Vyprávění rakouské Romky. Ta v Rakousku vyšla v roce 1998 a vzbudila velký rozruch. V roce 2008 se dostala i k českým čtenářům.
Ceija Stojka byla pro svůj romský původ zatčena v roce 1943 ve Vídni pár hodin před pohřbem svého otce. Tehdy jí bylo 10 let a Gestapo ji odvleklo i s matkou a pěti sourozenci.
„Chtěla bych něco říci o té době, kdy jsme byli zatčeni, tedy kdy už můj otec byl po smrti, protože ho zavraždili v Dachau. Gestapo přišlo brzy ráno a řeklo nám: ‘Moc si toho s sebou neberte, stejně se zase brzy vrátíte zpátky domů.’ Ale to byla samozřejmě lež. Odvedli nás do Roßauerlände do takové veliké šedé místnosti, kde bylo šedé úplně všechno od stropu až po podlahu a jenom trochu vzduchu se dostávalo dovnitř malými okny pod stropem. Když jsme vešli, bylo tam už asi 10 chlapců, 10 dívek, 15 starých žen a několik starých mužů. Sedli jsme si společně do kruhu. Ten den přivedli ještě dalších 80 nebo 90 lidí – děti, těhotné ženy, křehké muže a hodně dalších. Také rozdělovali vodu. Každé tři dny jsme dostali vodu v šedém lavoru, ve kterém byla konvička, a hnusný šedivý plecháček a každý třetí den jsme dostali plátek německého chleba tenký tak, že byl průhledný.“
Otřesný byl i dozorce a hygienické podmínky.
„Od dveří ke stěně byla na podlaze křídou namalovaná čára, kterou jsme nesměli překročit. A uvnitř té velké místnosti byl dřevěný domek a v něm muž, který neustále křičel a plival, hrozně nám nadával a říkal, že vůbec nejsme hodni toho, abychom žili, protože jsme zrůdy.
Po třech týdnech byl ten prostor tak plný, že nám z toho bylo špatně. Všude se válely výkaly dětí a starých a nemocných lidí. Ten hrozný muž totiž na nás křičel, že další může jít na záchod až zase za 15 minut, ovšem to bylo příliš dlouhé pro děti a nemocné a staré lidi, kteří to nemohli vydržet. Měli v žaludku ještě jídlo, které jedli doma. Bylo to hrozné.“
Už v této místnosti si smrt vybrala svou daň.
„Mezitím se tam také narodily děti. Mladé krásné dívky porodily děti, ale některé ty děti už přišly na svět mrtvé anebo jejich matky neměly mléko, takže většina těch dětí zemřela. Nebylo tam ani jídlo pro miminka. Všechny zemřely a naskládali je do rohů. A v protějších rozích ležely jejich matky v horečkách. Ty děti nedostaly šanci žít.“
A pak přišel transport.
„Po šesti týdnech ve Vídni na Hlavním nádraží pro nás přistavili vlak, který nás odvezl do Bratislavy. V tom vlaku byla sláma, a když naše maminka uviděla tu zlatou slámu, tak měla radost a řekla: ‘Konečně si odpočinete.’ Protože ve vězení to bylo strašné, museli jsme spát částečně ve stoje každý jiným směrem – jedni dopředu, druzí dozadu. Už jsme neměli žádné oblečení, většina lidí už ztratila vlasy, měli jsme oteklé rty. Já jsem měla oteklé rty a oči plné hnisu a krve. Celé naše tělo bylo oslabené, nedostávali jsme dost tekutin, takže jsme byli vyschlí jako staré stromy.“
Řada lidí zemřela už během transportu. Ceija Stojka, její matka, dvě sestry a tři bratři dojeli do Osvětimi-Březinky. Později následovaly deportace do dalších nacistických táborů. Ceija Stojka na rozdíl od většiny příbuzných přežila a po válce se vrátila do Vídně, kde žila a tvořila až do své smrti v roce 2013.
