Mitterrand Francois s odstupem deseti let

Proto se po jeho příchodu do Elysejského paláce říkalo, že si velice brzy začal libovat, jak mu padne plášť jeho politického soupeře.

Které jsou ty velké akce, jimiž se zapsal politik, kterému francouzská nekomunistická levice vděčí za své znovuzrození a dokonce volební vítězství? V obecné paměti se vybavuje především jeho spolupráce se spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem, ale něco podobného pěstovali už jejich předchůdci Charles De Gaulle s Konrádem Adenauerem a Valéry Giscard d'Estaing s Helmutem Schmidtem. Mnohem působivější byl ale třeba způsob, jak se Mitterrand v roce 1986 vyrovnal s vítězstvím pravice v parlamentních volbách, po nichž začalo ve Francii první období takzvaného soužití.

Pozice prezidenta, který se nemohl opřít o poslaneckou většinu, se zdála slabá. Francois Mitterrand ale dokázal ze své slabiny udělat přednost. Nechal šéfa pravice coby premiéra spravovat domácí záležitosti a Jacques Chirac netušil, že zdůrazňováním svého postavení na sebe bere také odpovědnost za výsledky. Během dvou let nemohl nic velkého dokázat a když roku 1988 Mitterrand obhajoval svůj mandát, Francouzové nejdříve v prezidentských a potom v předčasných parlamentních volbách nepotrestali hlavu státu, ale premiéra.

Levice byla opět u moci a ukázka strategického umění v politice na světě. Pamětníci si rádi připomínají, jak v době dvouletého soužití francouzské levice a pravice dokázal Mitterrand ponížit svého premiéra, aniž by se snížil k hrubosti. Stačilo mu využít ješitnosti Chiraka, který trval na tom, že prezident musí svolit, že na setkání sedmi nejrozvinutějších zemí v Japonsku pojedou oba dva . Mitterrand příliš neprotestoval věda, že sedm šéfů států a vlád bude rokovat za stolem, kde budou místa jen pro ně. Fotografie Chiraka naklánějícího se z druhé řady otiskly na první straně všechny francouzské deníky a mnohé z nich čtenářům naservírovaly sarkastický popisek: Prezidentův poradce. Na světě byl příklad politického gesta, ukázka, jak dostat soupeře na kolena, aniž by bylo nutno o něm říci nahlas jediné slovo.

Když je tolik příkladů o Mitterrandových politických schopnostech, je na místě pochybnost, zda neměl svou odvrácenou tvář. Jistěže měl, už jen proto, že chtěl politice dojít na vrchol a také tomu ledacos obětoval. Nejde jen o polemiku, jaké vlastně bylo jeho angažmá za válečného vichystického režimu, ale třeba o to, proč ani později nepřerušil kontakty s lidmi, jejichž činnost za hitlerovské okupace byla prokazatelně pochybná. Dodnes zůstala také nevysvětlena aféra nazvaná podle místa činu v Paříži Observatoire, kdy se na konci padesátých let stal Francois Mitterrand cílem atentátu, který byl nejzajímavější tím, jak silné bylo podezření, že si jej objednal on sám jen proto, aby zvýšil svou popularitu ve chvíli, kdy se mu nedařilo.

A jaké bylo Mitterrandovo soukromí? Dokázal si jej před veřejností uhájit a k dobrým stránkám francouzského veřejného života patří, že soukromí veřejných osob, alespoň co se týče osobních a rodinných vztahů, bývá respektováno a jeho porušení je pokládáno za to, co je ve Francii nejhorší, totiž známku špatného vkusu. Proto se o Mitterrandově nemanželské dceři začalo psát a mluvit, až když si on sám přál.

Nejsilnější soukromé gesto velkého francouzského prezidenta přišlo až na úplném konci jeho života. V roce 1995, kdy ho vystřídal v Elysejském paláci jeho dlouholetý rival Jacques Chirac, byla na místě otázka, jak dlouho dokáže Mitterrand vzdorovat dlouho tajené nevyléčitelné nemoci. Odpověděl si a rozhodl sám, když přestal brát od svého ošetřujícího lékaře potřebné léky. Před deseti lety, 8. ledna 1996 zemřel. Už dříve jednomu ze svých blízkých předpověděl, co ho čeká: "Dnes mne mnozí nenávidí, ale zítra mne budou všichni milovat."