Mugabeho Zimbabwe

Zemi, v níž se dnes za stejnou částku, za jakou se před sedmnácti lety pořídil čtyřpokojový domek s bazénem, a to v hlavním městě, dá koupit jedna jediná cihla?

Zemi, v níž je tak draho, že si bývalý státní zaměstnanec z měsíční penze nemůže pořídit ani jeden bochník chleba?

Zemi, kde je bez práce každý čtvrtý práceschopný člověk?

Asi se shodneme, že řídit takový stát je krajně pochybná pocta - pocta, o jakou by stál málokdo. Zimbabwský prezident Robert Mugabe o ni stojí velmi. Proč?

Mugabe řídí Zimbabwe více než čtvrt století, nejprve jako premiér, a pak, po změně ústavy, která na jeho přání posílila prezidentské pravomoci, jako hlava státu. Sedmadvacet let se staral, aby bylo zřejmé, že Mugabe je Zimbabwe a Zimbabwe je Mugabe. A uspěl. Ovšem má to háček: teď nese veškerou odpovědnost nejen za zimbabwské úspěchy, ale také za prohry. A těch je více než úspěchů - a hůře, dnes už mají katastrofální rozměr.

V demokratické zemi by se šéf exekutivy dávno poděkoval a z ústraní by pozoroval, jak za něj jeho nástupce tahá horké kaštany z ohně. Mugabe ale odmítl odejít včas. Drží se moci zuby nehty a na zhoršující se ekonomickou, politickou a bezpečnostní situaci má jediný recept: násilí a ještě více násilí. Jakkoli to vypadá nepravděpodobně, může jít o výsledek racionální úvahy. Mugabemu je sice 83, ale jeho případný nástupce by ho stejně mohl ještě stihnout postavit před soud, kde by Mugabe musel vysvětlovat tak nepříjemné věci, jakými jsou extravagantní, ba zběsilé nákupy jeho ženy na Západě - či fakt, že v zemi, kde jsou lidé nuceni hledat potraviny na smetištích, nechá prezident na oslavu svých nekulatých narozenin vyplatit ze státní kasy 1,3 milionu (v přepočtu na americké dolary).

Talleyrand kdysi Napoleona upozornil, že s bodáky se dá dělat úplně všechno - vyjma jediného: nedá se na nich sedět. Zimbabwe pravdivost tohoto bonmotu zdánlivě popírá; režim je ekonomicky v koncích, ovšem Mugabeho trůn spočívající vlastně už jen na bodácích se zdá pevný. To je dáno hlavně třemi okolnostmi.

Za prvé, násilí, jakého zimbabwští policisté a bojůvky vládní strany Zanu-PF užívají, je mimořádně brutální. Lidí, kteří byli s přelámanými kostmi necháni na ulici, nejsou desítky, ale stovky. Vůdce opozice Morgana Tsvangiraje zmlátili Mugabeho pohůnci v polovině února natolik, že ztratil dvě pinty krve. Není divu, že protestovat proti režimu se Zimbabwané bojí a že dvoudenní generální stávka, vyhlášená na včerejšek a dnešek odbory na protest proti zoufalé hospodářské situaci, vyzněla neslaně nemastně.

Za druhé: sankce uvalené na Zimbabwe Západem a zacílené na zimbabwskou vládní vrstvu jsou pro tuto úzkou elitu sice nepříjemné, ale bezprostředně ji neohrožují. Mnohem nepříjemnější by pro Mugabeho bylo, kdyby se proti němu obrátili afričtí sousedé. Zejména Jižní Afrika, na které je Zimbabwe závislá politicky i ekonomicky. Nebýt benevolence Jižní Afrika, neměla by Zimbabwe odkud krýt 42 procent své spotřeby elektřiny a neměla by hned za rohem štědrý zdroj zvýhodněných půjček. Vůdci jihoafrických států v čele s prezidentem Jihoafrické republiky Thabem Mbekim za Mugabeho postavili i minulý týden na svém summitu.

Za třetí, přes všechny zprávy o rozporech ve vládnoucí straně byl Mugabe minulý týden spolustraníky vybrán jako jediný kandidát pro prezidentské volby v příštím roce. (Další roky v prezidentském křesle by znamenaly, že Mugabe se nemusí být trestního stíhání.) Znamená to, že Robert Mugabe může být klidný? Rozhodně ne.

Bývalí příznivci se od něj začínají odvracet. Prezident Mbeki se před měsícem v ústraní nechal slyšet, že nedovolí, aby chaos v Zimbabwe (čti: zfalšované prezidentské volby v roce 2008 a protesty proti jejich výsledkům) vrhl stín na světový fotbalový šampionát v Jižní Africe v roce 2010. A teď Mbeki ještě přitvrdil. V rozhovoru pro Financial Times sice řekl, že Mugabe by se neměl násilně nutit k odchodu - nicméně naznačil přání, aby Mugabe odstoupil z vlastní vůle. Uvedl také, že chce vyslechnout stížnosti zimbabwské opozice a tlumočit je zimbabwské vládní straně. Cílem jsou podle Mbekiho svobodné, regulérní volby. Tyto věty jsou pro Mugabeho a jeho lidi diplomatickým políčkem. Rostou i vnitropolitické Mugabeho problémy.

Zimbabwanům se daří už tak špatně, že je v následujících měsících možná neudrží na uzdě ani stupňující se násilí. "Bezmocnost a hněv prostých lidí je činí bojovnějšími," říká vysokoškolský profesor Eldred Masunigue. Nebo jinak, v řeči komunistických vzorů Roberta Mugabeho: "Lidé nemají co ztratit - krom svých okovů."

Armáda a policie stojí zatím za Mugabem, ale nespokojenost v řadách represívních složek roste. Letos se vzbouřilo 23 členů elitní prezidentské gardy, množí se zprávy o armádních dezercích. Hmotná bída totiž postihuje i rodiny policistů a vojáků.

Není jisté, zda se Robert Mugabe v příštích měsících udrží v čele Zimbabwe. Ale zdá se být jisté, že to budou nejvypjatější měsíce jeho dlouholeté politické kariéry.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .