Na dobrou noc dává osamoceným seniorům pusu na čelo. Soucit u ní vítězí nad zákazy a normami vždycky

„Vždycky jsem ráda pomohla všude, kde to šlo, takže jsem při vzniku projektu vůbec neváhala. Byl to geniální nápad! Tím že jsem ještě neměla tenkrát s domovy žádné zkušenosti, napadlo mě oslovit švagrovou, která pracuje v Jedovnicích v domově s pečovatelskou službou, jestli bych je nemohla zapojit do tak krásného projektu, vzpomíná Zdeňka Bébarová na první kontakt s projektem Nadačního fondu Českého rozhlasu. Vybrala si tehdy ze seznamu přání seniorů například noční košili nebo krém na klouby. Bylo to v době, kdy byla na mateřské dovolené v pracovní pozici stewardka. „Z domovů se mi tenkrát nikdo neozval, ale mě to nemrzelo. Doufala jsem, že měl někdo radost stejnou jako já,“ vzpomíná Zdeňka na nultý ročník Ježíškových vnoučat. „Až když jsem následně začala sama pracovat v domově, zjistila jsem, jak je taková noční košile strašně důležitá. Spousta seniorů tráví čas už jen v posteli a noční košile není žádná samozřejmost. Ještě když ji nemá kdo koupit.“

Paní Zdena se stala pečovatelkou díky Ježíškovým vnoučatům|foto: Fotoarchiv paní Zdeny

Tím, že jsem se od této doby začala zajímat o osamocené seniory mimo domovy, jsem si uvědomila, jak moc je ta samota zlá
Zdeňka dříve pracovala jako stewardka na trase do Itálie. Po následné mateřské dovolené nastoupila do jedné restaurace jako administrativní pracovnice. Ale protože často někdo chyběl, musela zaskakovat a rozvážet obědy například i do domova sv. Vavřince. „Když jsem tam vždy přijela, tak na mě padlo něco strašně smutného. Nevěděla jsem, jestli to je ten starý dům nebo takový divný pocit, možná strach ze smrti. Říkala jsem si tenkrát, jak tam vůbec někdo může pracovat,“ vzpomíná. „Nikdy mě práce v kanceláři nebavila a potřebovala jsem být mezi lidmi. Rozhodla jsem se jít do školy a zkusit se zaměřit právě na seniory. Když jsem si měla vybrat tenkrát praxi, tak jsem si nemohla nějak dovolit jít pracovat k dětem, i když jsou a byly vždy v mém životě velmi důležité. Moc jsem se bála, že bych si je chtěla vzít všechny domů a urvalo by mi to srdce. Byla tam se mnou jedna paní, kterou jsem znala od vidění a ta už v domově pracovala, akorát si potřebovala doplnit vzdělání. Tak jsem se rozhodla jít na praxi do stejného domova. Jsou to tři roky a stále zde pracuji.“

Často jsem pak slyšela od všech kolem, že mám tři školy a utírám zadky. To, že mě ta práce naplňuje, asi nikoho nezajímalo…
Zdeňka neustále vyhledává nové vědomosti a poznatky. Její knihovnu plní knihy z oblasti gerontologie, má za sebou několik kurzů a další ji čekají. Nesmírně jí to baví. Nastavit si hranice je pro ni ale stále problém: „Je pro mě těžké si nepřipouštět seniory víc k srdci. Ze začátku jsem byla často napomínaná za doteky, a že toho moc ze sebe dávám. Mně to nevadilo a myslela jsem si svoje. Pořád jsem si říkala, že já jsem taková a že ať dostanu klidně pokutu a půjdu domů bez výplaty. Byly to maličkosti a přitom pro mě veliký věci. Člověk, který kvůli vám začne chodit, věří vám, jde a usmívá se, že to zase dokázal, to je nepopsatelný pocit.“

Návštěvy v alzheimer centru jsou u některých velmi komplikované. Nechtějí pochopit, co je demence a dávají to za vinu nám pečovatelkám
„Jakto, že maminka už nechodí? Co jste to s ní udělali? Jakto, že už sama neudrží lžíci? Takové výčitky od rodin slýcháváme. Návštěvy pak musíme odkazovat do kanceláře, kde se jim snaží vysvětlit, co přináší vývoj demence.“ Zdeňku život a zkušenosti stále učí, fascinují, motivují, ale někdy přináší i zklamání. A to právě v přístupu rodinných příslušníků: „Když jsem byla v pozici pečovatelky poprvé, uvědomila jsem si, jak je to najednou jiné stát na té druhé straně. Jako návštěvník jsem spoustu věcí vnímala jinak. Řekla jsem si, jak jsou ty pečovatelky zlé a nemohla jsem se s tím vůbec srovnat. Až později jsem pochopila, že v domově se zvláštním režimem pro seniory s demencí k té práci jiný přístup patří, že to bez něj nefunguje.Chodím ještě na brigádu do klasického domova pro seniory a tam je to o něčem jiném.Tam to žije, člověk si i popovídá a je i veselo.“

Jsem prostředníkem Ježíškových vnoučat pro tři domovy. Každý rok mám nějaké zklamání a říkám si, že už nikdy víc a stejně se pak na to každý rok zase těším
Stát mezi seniorem a Ježíškovým vnoučetem je velmi náročné na čas. Je pravda, že za ty roky už vím, jak na to, ale ty začátky jsem seděla u PC kolikrát i do čtyř do rána a v pět vstávala do práce, a to několik týdnů až měsíců. Když pak někdy slyším stížnosti dárců, že jim nikdo z domova neodpověděl a nepoděkoval, vzpomenu si na svůj první dárek tehdy v roce 2016: Já jsem schopná si s dárcem vyměnit i 20–30 emailů. Chápu je, že chtějí vědět spoustu věcí okolo a pak se právě stane to, o co v tom projektu jde, a to je právě ten osobní kontakt mezi dárcem a seniorem. Snažím se je k němu často přemluvit. Když ten senior žije sám, tak se domluvíme na čaj v restauraci, a já tam seniora dovezu, strávím s nimi svůj čas a ještě to zaplatím. Ale co, hlavně, že jsou všichni šťastní,“ směje se pečovatelka, která je i prvním dárcem v historii projektu. „Strašně mě mrzelo období covidu, kdy byly domovy zavřené a všechny ty dárky se předaly a nikdo moc nevěděl, kdo za tím dárkem stojí,“ dodává.

Pečovatel je pro seniora často jediným světlem. Je těžké snažit se držet si odstup
Osamocených seniorů mimo domov poznala tato blondýnka čtyřicátnice mnoho. Ale i v domově, ve kterém pracuje. Snaží se být pomyslným světlem pro všechny, přiznává ovšem, že profesně stanovené hranice je někdy těžké dodržet: „Když jdu na noční, tak všechny obejdu a někde dám pusu na čelo. Vím, že se to nesmí a s tím já mám problém. Cítím, že to ten člověk potřebuje, a tak to intuitivně udělám.“ V době covidu byly podle Zdeňky časté okamžiky, kdy pečovatelky propojovaly seniora s Ježíškovým vnoučetem nebo rodinou pomocí tabletu, který pak postavily na noční stolek a odešly. Ona zůstávala. Bála se, aby seniora nezradila technika, a tak držela tablet po celou dobu hovoru, někdy i půl hodiny. Když jedna ze seniorek zemřela, přišla její dcera pro osobní věci a ptala se po pečovatelce, jejíž jméno nezná, ale ví, že má na ruce vytetovanou vážku. Chtěla jí poděkovat, že po celou dobu jejích virtuálních návštěv tablet držela. „To jsou chvíle, co vás dobíjejí. Nebo, když se vás klientka zeptá, jestli umíte být někdy také smutná, že vás vidí se pořád smát, když vám vedoucí napíše do hodnocení, že přinášíte dobrou náladu… to jsou všechno ty střípky, díky kterým to má smysl.“

Jsem vykrejvač a děsně mě to baví!
Pečovatelka Zdeňka slouží dvanáctky, noční i denní, svátky i víkendy. Do práce, jak sama říká, se vždycky těší. „Máme 36 klientů. Tři patra po dvanácti. Já pracuji na všech patrech, jinak ostatní pečovatelky jsou z 90 % jen na jednom patře. Já jsem takový vykrejvač. Kdo kde chybí, tam jdu já. Beru to jako děsnou prevenci i proti vyhoření. Znám všechny klienty a pracuji se všemi kolegyněmi. Ráno podáváme léky a pak se začíná s hygienami. Koupání, povlékání postelí, snídaně, úklid a práce dle harmonogramu ten den, svačiny, aktivity, oběd, svačiny, aktivity, večeře, hygieny. Já ráda chodím s klienty na zahradu. Mám pocit, že najednou získají alespoň trochu pocitu svobody,“ popisuje Zdeňka svůj pracovní den.

Jaká matka, takové dcery
Zdeňka Bébarová pochází z Jihlavska na Vysočině, ale s rodinou již dlouhá léta žije na severu Čech. Má dvě holčičky, o kterých by se dalo s přehledem říci, že jablka nespadla daleko od stromu. Pomáhaly jí ve veselých kostýmech nejen s roznáškou dárků, které plnila jako Ježíškovo vnouče v soukromém životě, ale pomáhají jí i jako pečovatelce v domově: „Jsem na svoje holky moc pyšná, za to, jaké jsou. Vidím, jak se chovají k ostatním a moc mě to těší. Když jsem dostala v Ježíškových vnoučatech nominace na pečovatelku, tak měly radost. K nám do domova s demencí za mnou nemohou přijít, ale když jdu na brigádu do klasického domova, tak přijdou. Mají tam i své oblíbence,“ usmívá se pyšná máma, jejíž holčičky pomáhají roznášet po domově seniorům svačiny nebo večeře, čímž plní důležitější úlohu, než samy tuší. Mnoho seniorů jiný kontakt s dětmi nemá a moc jim chybí. „Starší dcera chce být veterinářkou a mladší nemá ještě jasno, ale jsem si jistá, že nejen jejich úsměv bude pomáhat tam, kde bude potřeba.“

Smrt je součást této profese. Je pro mě ctí držet je za ruku na poslední cestě
„Smrt vnímám v této profesi jako součást života. Horší je to pak v osobním životě u mladých nebo u nemocných dětí. Ke stáří prostě smrt patří. Je to pro mě vlastně čest být kolikrát tím posledním, kdo může v tomto okamžiku držet seniora za ruku a doprovodit ho na poslední cestě. Přála bych si, aby nikdo na své poslední cestě netrpěl bolestí a samotou, a aby tuto profesi dělali lidé, kteří mají srdce,“ uzavírá Zdeňka Bébarová, která poté, co se stala prvním Ježíškovým vnoučetem, obrátila svůj život naruby, doplnila si vzdělání, změnila profesi a podala přihlášku do domova seniorů, kde s láskou a respektem ke klientům pracuje už několik let. Zdeni, jsme na vás nesmírně pyšní a děkujeme!