Na počátku byl kůň
„Na počátku“ byla konkrétní rodová historie, kterou obratná ruka spisovatelky zapracovala do trojdílné ságy nazvané Věže Svatého Ducha. Po knihách Kráčel po nestejně napjatých lanech (2007) a Jak jsem zabila maminku (2008) vychází nyní díl úvodní, v němž všechno začíná. Olga Walló vede čtenáře do časů přelomu předminulého a minulého století, mezi roky 1872–1934.
Tenhle příběh uchoval v paměti Karel, čeledín od koní. Měl slova rád, byl básník. Byl spíš otevřhuba, každému tvrdil, že má v Praze most. V neděli odpoledne smolíval tužkou do sešitku. Pak to předčítal ženským při draní peří a při šití.
Tak začíná vyprávění o tom, jak v jisté vesnici, mezi poli a alejemi, na dohled věží kostela Svatého Ducha v Hradci Králové, po generace hospodařil rod Říhů. O tom, jak do stereotypu dědických práv, která odnepaměti přecházela na nejstaršího syna, zasáhne tragická nehoda. Život na venkově a nutnost obdělávat pole v řádu proměn ročních období sice zůstaly nezměněny, ale událo se cosi výjimečného, jak píše autorka v úvodu: zrnéčko písku se dalo do pohybu.
Vrstvy příběhu jsou zřejmé a čitelné. Rodinná historie je zasazená do doby změn technických a technologických možností (elektrifikace, automobilismus), na pozadí drtivých obecných dějin (vzpomínka na bitvu u Hradce a 1. světová válka). U Říhů tehdy povstala „generace Marií“ – babička Madlenka, dědička rodového statku, maminka Mařenka, která z rodného stavení odešla do Prahy, a dcera Maruška (jejímž předobrazem byla matka autorky), toužící po hereckém povolání.
Nutné je ovšem předeslat, že kniha Olgy Walló není historií sebeuvědomování ženy, neobsahuje feministické konotace ani nemá být poukazem na nespravedlivou roli ženských postav. Další rovina tohoto díla odkrývá podstatnější myšlenku: nakolik se může člověk vzepřít svému osudu, a zda ho může nějakým způsobem a vlastním zásahem utvářet, směrovat. Anebo je nutné vzdát se a „být vlečen“? Spisovatelka odpovídá skrze své hrdiny elegantně, rafinovaně a nepřímo. Všechny Marie jsou sympatické, jejich křehkost budí soucit, ale zároveň jsou nejvíce přitažlivé právě ve chvílích, kdy jsou nuceny k rozhodnutí a k jednání. Nekonají proto, aby změnily svět, chtějí jen uhájit díl své osobní svobody a ochránit to, co je jim blízké. Úporné úsilí o zachování „vnější tváře“ i přes vnitřní strachy a bolest, je zde zřejmě rysem žensky nejvýraznějším.
Na počátku byl kůň je ovšem kniha zajímavá nejen obsahem popisujícím dějiny, ještě dnešku ne tak vzdálené, přesto s momenty dávno zaniklými. Olga Walló v tomto díle zvolila zvláštní způsob vyprávění. Každá ze tří knih tvořících ságu Věže Svatého Ducha má ostatně svůj specifický styl. Tentokrát jsou jeho hlavními rysy dynamika a proměnlivý pohled vypravěče. Tempo líčení jde bystře kupředu. I když by čtenář vzhledem k tématu možná spíš očekával volnější spád, text ho naopak „chytne“ svým rytmem, občasnou zkratkovitostí a napětím. Také na děj se nedívá z jediného úhlu. V krátkých kapitolách je vždy třeba přistoupit na verzi vyprávějící postavy, a díky tomu přijmout její způsob nazírání i riziko, že v následné kapitolce ho bude třeba korigovat s dalším vypravěčem. Je to způsob zpočátku možná překvapivý, malinko matoucí, ale nutno ocenit, že přes množství postav různých generací i charakterů se literární kompozici autorce podařilo „zrežírovat“ do přehledného, sympatického a čtivého celku.
Olga Walló, Na počátku byl kůň, Labyrint, Praha 2010, 271 s.