Na srílanské křesťany zaútočili buddhisté
Přinejmenším dva poničené kostely, administrativní překážky činnosti a hrozby dalšími útoky, to je bilance posledních dnů v soužití malých křesťanských komunit s buddhistickou většinou na Srí Lance. Co se na tomto ostrově děje a proč jsou i zde křesťané pod tlakem?
Když arcibiskup westminsterský o Vánocích tvrdil, že křesťané jsou nejvíce pronásledovanou náboženskou skupinou, dostalo se mu za to kritiky. Na mysli měl zejména blízkovýchodní křesťany, ale jak se ukazuje, křesťané jsou terčem útoků i mnohde jinde.
Například na Srí Lance, kde dav zaútočil na dva křesťanské sbory, poničil jejich modlitebny, spálil náboženskou literaturu a další majetek, včetně hudebních nástrojů. Útoky se naštěstí obešly bez obětí na životě, ale jak tvrdí sami křesťané, policie na místě nezasáhla, prý pro velkou přesilu útočící skupiny.
Sami útočníci tvrdí, že modlitebny nemají potřebná oprávnění a oni jen naplňují to, co žádá zákon, tedy ukončení činnosti. Křesťanské sbory většinou nečelí ani tak státním zákazům, jako spíše nesouhlasu místních úřadů a některých radikálněji naladěných Srílančanů. A kdože to na křesťany útočil?
Překvapivě to byli místní buddhisté vedení buddhistickými mnichy. Na Srí Lance se tak opakuje scénář z Barmy, také převážně buddhistického státu, kde v čele násilností proti jinověrcům rovněž stojí radikální mniši. Tito buddhisté tvrdí, že jejich vesnice jsou buddhistické a jakékoli odchylky nebo pokusy o změnu poměrů jsou ohrožením národní jednoty a národní identity.
Buddhismus je tradičně jedním z nejmírumilovnějších náboženství vůbec, ale to neznamená, že by historicky nebyl spjat s náboženským násilím. Dělo se tak obvykle tehdy, když byli buddhisté nejen ve většině, ale také a především, když se buddhističtí představitelé spojovali se státní mocí. Stát tak získal náboženskou legitimitu a duchovní zas možnost mít mnohem větší vliv.
K tomu se přidává skutečnost, že řada asijských společností je dnes rozkolísána ekonomickými obavami – a křesťané stále častěji hrají roli obětních beránků. Roli hraje i skutečnost, že stále větší množství buddhistických mnichů nejsou svatí muži, kteří si sami vybrali cestu pokory a odříkání, ale frustrovaní mladí muži, které do kláštera v dětství odložili nemajetní rodiče.
Srí Lanka navíc prošla velmi těžkým údobím bojů většinových Sinhálců buddhistického vyznání s menšinovými hinduistickými Tamily, které zejména v 80. let mělo charakter „pogromů“ na tamilské vesnice. Povstání „Tamilských tygrů“ je však už několik let poraženo a tak se pozornost přesunula na křesťany.
Podobným útokům jsou v Barmě i na Srí Lance vystaveni muslimové. A to přesto, že podobně jako křesťané, tvoří malou skupinu a nijak zbytek společnosti neohrožují. Srí Lanka ovšem nemá žádnou protikřesťanskou politiku, spíše jde o výstřelky v některých venkovských oblastech, zatímco ve městech se žádné násilnosti neodehrávají. Řada ze srílanckých politiků nečinnost policie na místě útoků odsoudila, část pachatelů už prý vyšetřovatelé zajistili.
Přesto je důležité vnímat nový trend buddhistického nacionalismu, který zdůrazňuje národní a náboženskou jednolitost jihoasijských států. Ten zvláště citlivě vnímá přítomnost monoteistických náboženství s misijní tradicí a pomalu mění pověst mírumilovného buddhismu na jedno z řady jiných náboženství se světlými i temnými stránkami.
