Na vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 reagoval rozhlas i vysíláním v romštině
Srpnové události roku 1968 na dlouhou dobu poznamenaly životy lidí v tehdejším Československu. Romští pamětníci, kteří popsali své vzpomínky pro projekt Paměť Romů organizace Romea, zažívali, stejně jako zbytek obyvatel, obrovský strach v okamžiku, kdy vojska pěti států Varšavské smlouvy překročila československé hranice.
"Vážení přátelé, u nás, v naší republice, žije více než čtvrt milionu našich spoluobčanů - Cikánů. V této chvíli je zapotřebí, aby každý občan naší okupované republiky dobře rozuměl situaci. Proto se teď obracíme na spoluobčany cikánské národnosti v jejich mateřštině.“
"Phralale Romale amen sam trin šel ezera Roma, so dživas andre amaro štatos, andre Československo socialisticko republika. Amen Roma varekena phenas Rom Romeha gadžo gadžeha, bo hin ajse gadže, so na den le romenge paťiv, aľe the maškar amende hin ajse manuša, so maťon maren peskere Romenge ladž, nane oda čačipen? Aľe akana hin ajsi situacija, že amen imar našťi phenas Rom Romeha, gadžo gadžeha...."
A právě částečně dochovaná ukázka z archivu Českého rozhlasu z 25. srpna 1968 informovala Romy o vpádu ruských vojsk. Zprávy a výzvy ale nezněly jenom v českém jazyce. Redaktoři věděli, že je u přijímačů poslouchají také zahraniční novináři a příslušníci národnostních menšin. Protest proti okupaci tak zazněl v éteru i rusky či anglicky. Vznikla tak i nahrávka v romštině, kterou přečetla etnoložka a lingvistka Milena Hübschmannová.
Na srpnovou okupaci Československa v roce 1968 zavzpomínala i spisovatelka Irena Eliášová:
„V té době mi bylo 15 let. Politice jsem nerozuměla, nevěděla jsem, co se děje. Ale slyšela jsem v rádiu, jak byli (Rusové) u Českého rozhlasu v Praze. Říkali, že Československý rozhlas byl obsazen.“
Nikdo netušil, co se bude dít
Gejza Horváth byl v době okupace na povinné vojenské službě ve Znojmě. Stejně jako ostatní vojáci, ani on netušil, co se bude dít:
„Já jsem zrovna byl na stráži. Říkalo se tomu „purkrábka“, tam jsme strážili muniční sklad. A z kasáren došlo takové zastoupení velitelů nám říct, co se stalo a že nemáme být překvapení, kdyby k nám někdo přijel. Nevěděli jsme, co může nastat. Měl jsem strach, protože mi bylo jasné, že Rusové jsou velmoc a může se stát cokoliv.“
O život pana Horvátha měla strach celá rodina.
„Začali mi z domova psát víc dopisů než předtím. Psali, že si mám dávat pozor a že mám v případě války utéct.“
Horváth popisuje vůbec první setkání s ruskými vojáky:
„Když k nám Rusové do kasáren přijeli obrněným transportérem a dalšími vozy, tak jsme měli velký respekt. My jsme měli jen samopaly v ruce. Také jsme dostali rozkaz nesledovat a nic nevnímat.“
S ostatními vojáky se snažili Rusům načas překazit jejich rádiové vysílání:
„Ale my jsme jim dělali naschvály. Dole byla četa spojařů a my jsme našli jejich rádiové frekvence, na kterých se domlouvali, a blokovali jsme je. Taky nás odhalili a řekli nám, že kazíme spojení a že s tím máme přestat.“
Podle slov Gejzy Horvátha Rusové, kteří do Znojemských vojenských kasáren, přijeli, stejně jako čeští vojáci nebyli na válku připraveni.
„Vím, že ti vojáci nebyli zlí ani připravení na válku, byli to normální lidé a s námi navázali kontakty. Oni nám dávali svoje jídlo a my jim dávali naše. Nebyli jsme nepřátelé, a když jsme to zjistili, na rozdíl od toho, co se ukazovalo v televizi, tak jsme byli dost překvapení. A když jsem slyšel, že oni také nechtějí válčit, tak to naprosto změnilo můj pohled.“
