Námět na referendum
"Měkké ne" - takto trochu tajemně charakterizoval dnes místopředseda KSČM Jiří Dolejš postoj výkonného výboru strany k lisabonské smlouvě. Ta je jak známo, po krachu Euroústavy před třemi lety, když ji v referendech nepřijala Francie a Nizozemí, druhým pokusem zjednodušit fungování unie po rozšíření z 15 na nyní už dvacet sedm členských zemí.
Připomeňme, že vloni v Lisabonu dojednaný dokument prozatím ratifikovalo deset parlamentů, mimo jiné i francouzský a čerstvě také slovenský, i když u našich východních sousedů byla smlouva předmětem politických tahanic mezi vládní koalicí a opozicí.
Abychom porozuměli onomu "měkkému ne" českých a moravských komunistů, je třeba říci, že výhrady nejsou tak silné, ale poslanci KSČM mají zřejmě doporučení být proti. A hlavně - strana žádá na téma lisabonské smlouvy referendum. Obsah dokumentu je podle ní "dramatickým zlomem proti současnému stavu" a není údajně dobře vyjednaný.
Komunistický požadavek plebiscitu je ovšem zřejmě jen gestem bez většího významu. V zásadě lze očekávat, že pro smlouvu, která je v daném okamžiku poměrně průchodným kompromisem napříč unií, zvednou ruce koaliční poslanci, i když několik z řad ODS má jisté výhrady. Původní záměr občanských demokratů předložit smlouvu nejprve Ústavnímu soudu se totiž tiše vytrácí. Zvlášť po té, co dokument zkoumala Senátní ústavní komise a nenašla zásadnější rozpory mezi smlouvou a českou Ústavou. O věci bude ještě rokovat plénum horní parlamentní komory a v něm má ODS většinu, přesto bude těžko prosazovat cosi senátními experty označené za bezpředmětné.
A co je pro ratifikaci zásadní - dlouhodobě a programově proevropská sociální demokracie se proti lisabonskému dokumentu těžko postaví, takže vše by mělo jít poměrně hladce.
A pokud jde požadavek referenda vedením KSČM - leckdo by mohl docela dobře komunistům říci, že je trochu nepřípadné, jak se v posledních letech ohánějí "hlasem lidu", kterému přitom jejich přímí předchůdci desítky let žádnou možnost svobodného vyjadřování neposkytovali. Ale dnes KSČM volá po plebiscitu každou chvíli - v poslední době hlavně k radaru a nyní i k lisabonské smlouvě.
A člověka napadá, že by bylo velmi zajímavé uspořádat referendum o tom, zda si lidé přejí, aby na české politické scéně působil subjekt se slovem komunismus v názvu. Kdyby šlo o zákaz strany, dost možná by s ním občané nesouhlasili. Už proto, že bezmála dvacet let po pádu totality je to anachronické a že by se z komunistů dělali zbytečně mučedníci. Ale bylo-li by předmětem plebiscitu čistě jen zmizení onoho slova, evokujícího potlačování lidských svobod, policejní teror, vraždy justiční i utajené, stovky tisíc pokažených lidských životů přímo a miliónů nepřímo, pak, a to si lze snadno představit, by hlas lidu zazněl poměrně jednoznačně.
K takovému všelidovému hlasování ovšem těžko dojde. Ačkoliv by lidé otázce porozuměli velmi snadno. A nebude zřejmě také ani plebiscit na téma lisabonské smlouvy, která je naopak komplexem dost složitých otázek, k němž se lépe mohou vyjádřit profesionální politikové, neschovávající se za okřídlený vox populi.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
