Nápady v notýsku
Pokud si zvídavý či zvědavý čtenář dvacátou knihu hudebního skladatele a spisovatele Ilji Hurníka (nar. 1922) "svlékne" z papírového přebalu, opravdu zjistí, že kniha formátem připomíná poznámkový notýsek se zeleným plátěným hřbetem. Jak tvrdí autor: "Notýsek se nosí v kapse, aby byl po ruce, když člověka něco napadne. Zvlášť když mu zase toho tak moc nenapadá..."
Co tedy napadalo Ilju Hurníka? Minipovídka, apokryf, pohádka, bajka, fejeton. Soubor třiceti pěti drobných próz (včetně zamyšlení o významu notýsku), v němž má své přirozené místo téma, které k tomuto autorovi patří jaksi logicky, totiž náměty čerpající inspiraci ze světa hudby (např. Květina, Euterpé, O spravedlivém panu soudci). Neméně důležité jsou však zřejmě postřehy spojené s oblíbenou chalupou (Půdníček, Čím zní chalupa), chalupářstvím (Modrozelené požehnání) a chalupářskými přáteli (Můj František).
Celkem Zeleného notýsku však prokvétá ještě jedno nepřehlédnutelné téma. S posmutnělým úsměvem vyslovené skeptické přemýšlení o naději a beznaději tohoto světa. Hned první povídka Ještě není zle pojednává o proměně přírody, o její devastaci a ztrátě: "Jezírka zmizela, také remízky v polích. Třeba i ony musely pryč, asi překážely traktorům. Elektrické sloupy traktorům nevadí, ty zůstaly, ale zajícům nestačí, takže se odstěhovali jinam." Podobně lehce nahořklý až depresivní nádech mají i Hurníkovy pohádky, což sám autor vysvětluje v Rozjímání pohádkovém, kde rozkrývá daný a nutný pohádkový řád, postavení a atributy dobra a zla. Nevinnost v konfrontaci s realitou sice neobstojí, naději ale ještě ani Ilja Hurník nezatracuje: "Divné je, že v pohádce vyhrává dobro, ačkoli ve světě tomu tak není. Nuže vyhrává dobro, protože si ho lidé přejí. A přejí-li si ho, pak vědí, co je dobré a co zlé. A vědí-li tohle, pak svět zas tak docela špatný není."
To, co je zachováno ve známém a předpokládaném "hurníkovském" standardu, je kultivovanost jazyka a jemný vtip, přese všechno blahosklonně chápavý, byť čas od času zkoušen a přiváděn až k hranici absurdity ("Co naplat, zanikla-li zvěř, ať tedy zůstane aspoň člověk"), nebo smutku ("Snad se povedlo to a ono, ale to nejlepší, možná blízké na dosah ruky, mi uniklo. Ach, jaké selhání, jaká marnost..."). Nálada vydechující z Hurníkova notýsku je nakonec spíše pozitivní. Možná ne optimistická, ale také ne chmurně beznadějná. Čtenáře si získá roztomilost neohrabaných nešiků i pochopení jejich nedostatků. Text nesrší zbytečnou nadějí. Spíš opalizuje smířením a pochopením. Než odsouzení je na místě ironický poukaz na slabost a nadutost (Smetiště, Mouchy) a shovívavý pohled na dobrácké či naivní podivínství (Špačci, Čápi). Dobro je přece jen odměněno (Jak umělec oslavil život), i když jeho podoba je jaksi pokřivená a krása především vnitřní (Fížďa).
Na první pohled se možná zdá, že většina vyprávěnek Ilji Hurníka je smutná. Dobrosrdečné pousmání, které však nakonec většinou textů prosvítá, snad čtenáře přesvědčí, že i za zdánlivě drsnou realitou každodenna existuje štíhlé vědomí vítězné laskavosti.
Ilja Hurník: Zelený notýsek, Jiří Tomáš - nakladatelství Akropolis, Praha 2005, 140 stran
