Národní sport
Prohrou na Islandu učinili naši fotbalisté další krok k tomu, aby se i další mistrovství světa konalo bez nich. Stačí k tomu ztratit ještě body zítra s Maltou, anebo šestého října s Bulharskem. V obou případech sice budeme mít výhodu domácího prostředí, ale pomalu si zvykáme na to, že pro svěřence Jozefa Chovance žádný tým není slabý. Malta má skvělou motivaci uhrát dobrý výsledek, protože ve skupině zatím získala jediný bod a Bulhaři pro změnu skupinu vedou. Naděje samozřejmě umírá poslední a postupová matematika říká, že když Maltu porazíme vysoko a Dánové prohrají v Sofii, máme ještě šanci v posledním zápase kvalifikační skupiny vybojovat přímý postup na mistrovství světa z prvního místa.
Pro toho, kdo ve výkonech sportovců sleduje hledisko reprezentace národa a s vítězícími borci prožívá vlasteneckou euforii, se ovšem fotbalisté stávají koněm, na kterého je docela riziko vsadit. Jistotou jsou zatím desetibojaři a oštěpař Železný, no a samozřejmě hokejisté. Máme dobrý důvod k hrdosti na triatlonistu Jana Řehulu, který vyhrál ve Francii a skvělá zpráva přišla z tenisového US Open, kde Daniela Bedáňová postoupila do čtvrtfinále vítězstvím nad Monikou Selešovou. Třeba se brzy díky osmnáctileté Bedáňové stane právě ženský tenis zdrojem národní hrdosti. Kdyby vyhrála US Open, třeba bychom ji vítali jako Chorvaté po Wimbledonu Gorana Ivaniševiče.
Na národní fotbalové trápení sice existují různé sportovní náplasti, ale otázku, proč fotbalisté přestali vyhrávat, to neřeší. Co když je to tím, co se člověk bojí říct nahlas, že mužstvu chybí maskot, chlapík, co kvůli úvěrovým podvodům sedí? Neměl by alespoň na tu Maltu dostat z basy vycházku?
