Nastal čas pivoněk
Mílovými kroky - jak říkávali literáti - se blíží jejich čas. Nikoli literátů, ale mých oblíbenkyň, pivoněk. Oblíbených snad od nejranějšího dětství, kdy jsem při Božím těle záviděl vrstevnicím košíčky naplněné voňavými lístky, které pak trousily na zem.
Později jsem k pivoňkám přilnul spíše pro čas, v němž vykvétají - onen předobraz léta, kytkami provoněný červen, slibující, že léto, včetně onoho Šrámkova, je nevyhnutelně za dveřmi. Červen a pátek představují pro mne sympatický čas velkého očekávání: tu prázdnin, tu alespoň volné soboty a neděle.
Ještě v dobách mých studií byly pivoňky považovány za rostliny pryskyřníkovité, nebo alespoň pryskyřníkokvěté či -tvaré. To první označovalo čeleď, to druhé -květé nebo -tvaré - řád. Dnes se, podle názoru botaniků, pivoňky osamostatnily do vlastního řádu i čeledi, stojícího stranou od pryskyřníků. Staré latinské slovo paeonia, které jim zůstalo i ve jménu vědeckém, se léty změnilo na pionia, do něhož si slovanské národy ještě vložily tzv. hiátové "v", a tak vznikla pivonija, později - u nás už ve 14. století - pivoňka, a to i přesto, že to není rostlina naše.
Územně nejblíž k nám měla středozemní pivoňka lékařská, a jak její druhové jméno napovídá, jsouc kdysi rostlinou léčivou (či za léčivou vydávanou) se záhy dostala nejen do klášterních zahrad, ale i do češtiny. To ovšem ještě nebyla ona známá zahradní baculatá plnokvětá pivoňka, ale pivoňka s květem jednoduchým, někdy jen pětičetným. V první polovině 19. století se objevily první plnokvěté pivoňky lékařské, ale dokonalým převratem byl v téže době dovoz východoasijské pivoňky bělokvěté. Až pokvetou i u vás, dobře si je prohlédněte, včetně zajímavé stavby květu. Otrhané korunní lístky si nechte dovonět na stole, ani s nimi nemusíte do "božítělového" průvodu...
