NATO, Obama a Turecko
Výroční zasedání organizací nebývají vždy dělná - často se rekapituluje, vzpomíná a plácá po zádech. Tak tomu ovšem před několika dny ve francouzském Štrasburgu a německém Kehlu nebylo. I když šedesátiletí existence Severoatlantické aliance bylo jistě dobrým důvodem k ohlédnutí a hodnocení, hlavní náplní bylo řešení problémů.
Jedním z důležitých bodů byl návrat Francie do vojenských struktur NATO, z nichž Paříš odešla ještě za prezidenta de Gaulla, a to kvůli údajně příliš silnému anglosaskému vlivu v organizaci. Díky Nicholasi Sarkozymu se nyní Francie vrací pod jednotné alianční velení, ovšem její vojáci již samozřejmě v rámci NATO běžně působí. Význam kroku je tedy hlavně symbolický, ale také to bude znamenat, že Paříž se bude mnohem více zajímat o dění v Alianci a vzhledem ke rtuťovitosti francouzského prezidenta to také bude znamenat mnohem větší vliv Paříže v aliančních záležitostech. A to tím spíše, že pro návrat do vojenských struktur NATO nebyli ve Francii zdaleka všichni a Sarkozy bude chtít ukázat, že šlo o správný krok - a to se pozná podle toho, že Francie viditelně osvědčí v alianci svůj vliv.
Zasedání ve Štrasburku se poprvé zúčastnil i nový americký prezident Obama. Evropané byli napjati, zda tento muž s sebou v letounu Air Force One skutečně přiveze naději a energii, které se staly jeho trumfy v prezidentské kampani, a kterým uvěřila nejen velká část amerických voličů, ale i jinak nezúčastněných Evropanů. Obama v podstatě nezklamal naději, že přijíždí muž, který bude s evropskými partnery v NATO debatovat. Američané zároveň chovali naději, že Evropané na nabídku rovného přístupu budou reagovat změnou svého chování - totiž převzetím většího díku odpovědnosti za důležité operace, jako je ta v Afghánistánu.
Kolem otázky vyslání dalších vojáků do Afghánistánu se očekávalo určité napětí. To nakonec více méně vyvanulo, ale zejména zásluhou ústupky ze strany Obamy. Jde o to, že Američané, kteří podstatně snižují stavy svých vojáků v Iráku, část těchto ušetřených kapacit přesouvají do Afghánistánu. Tam se situace prokazatelně nezlepšuje, možná dokonce naopak. Washington si představuje, že stejná opatření by měli podniknout i Evropané, protože potření Talibanu a Al Kajdy je i v jejich zájmu. Pokud se totiž Afghánistán opět ocitne v jejich rukou, následovat může i Pákistán a celý svět bude mít zaděláno na velký problém.
Evropané nakonec přislíbili, že do Afghánistánu pošlou navíc až 5 tisíc mužů, což ovšem znamená, že i nadále zůstane rozhodující část operace na amerických bedrech - Obama tedy vlastně ustoupil, protože on sám už rozhodl o vyslání dalších dvaceti tisíc amerických vojáků, a možná přibude dalších deset tisíc.
Důležitým bodem jednání byl výběr nástupce dosavadního šéfa Aliance Jaapa de Hoop Scheffera. Již dříve byl za favorita považován bývalý dánský premiér Anders Fogh Rasmussen. Jinými slovy, měl podporu úplně všech - s jedinou výjimkou, a tou bylo Turecko. Ankaře vadily na Rasmussenovi dvě věci. Zaprvé: právě za Rasmussenova premiérování došlo k aféře s karikaturou Mohameda. To z Dánska obecně a z Rasmussena zvláště udělalo v očích muslimů nepřátele islámu. Konkrétně Turecku vadí ještě jedna věc, a to že Dánsko hostí exilovou kurdskou televizi blízkou Kurdské straně pracujících. Ta je Ankarou považována za teroristickou a nepřátelskou organizaci, a Dánsko se svou vstřícností dopouští nepřímého útoku proti Turecku. Šlo tedy o to nějak Turky a Rasmussenem usmířit.
Jak závažná celá otázka je se dá ilustrovat trochu bizarním diplomatickým faux pas, kterého se dopustil italský premiér Silvio Berlusconi. Ten s kýmsi hovořil mobilním telefonem v okamžiku, kdy ho hodlala přivítat německá kancléřka Angela Merkelová. Jak bylo později vysvětleno, za jiných okolností by telefonát byl jistě přerušen, ale ne v tomto případě - Berlusconi totiž hovořil s tureckým premiérem Erdoganem.
Sám Rasmussen hovořil přímo s tureckým prezidentem Abdullahem Gülem a jedním z rozhodujících impulzů byl pak zásah Baracka Obamy, po kterém Turci ustoupili. Za to dostanou některá důležitá křesla ve struktuře NATO i přímo v Afghánské misi.
Obama se i jinak snažil ukázat, že stojí o turecké přátelství. Zopakoval vlastně chybu svého předchůdce George Bushe, když otevřeně podpořil vstup Turecka do Evropské unie. Za to se mu dostalo neméně otevřeného pokárání od jeho evropských partnerů, zejména Angely Merkelové a Nicholase Sarkozyho - oba, každý svým způsobem, mu naznačili, aby nezasahoval do evropských záležitostí. Právě Francie a Německo nepatří k příznivcům vstupu Turecka do Unie, a americké komentáře na toto téma považují za platbu americké útraty evropskými penězi.
Obama však už hleděl pár dní dopředu. Hned po svém víkendovém pražském pobytu se vydal dále na východ, do Turecka, kde bude pobývat až do úterka. Je to jeho první cesta do muslimské země, a dostává tedy příležitost osvědčit se jako ten, kdo napraví pukliny mezi Západem a Orientem. George Bush byl, navzdory svým opakovaným přátelským projevům k muslimům, považován na Blízkém východě za nepřítele islámu. Obama už nenese přítěž války v Iráku, ale z hlediska Turků má škraloup kvůli svému staršímu výroku, podle kterého bylo turecké vraždění Arménu v roce 1915 genocidou, což je pro Turky nestravitelné sousto.
Obama svůj výrok neodvolal, ale ani nezopakoval, a ani jinak nic neponechal náhodě. Svým hostitelům zalichotil, a prohlásil, že Turecko může přemostit rozpory mezi západním a islámským světem a hovořil o významu této země nejen pro Ameriku, ale pro celý svět. Zmínil také své prostřední jméno, totiž Hussejn a položil věnec u Atatürkova mauzolea v Ankaře. Jestli získal Turecko na svou stranu se teprve ukáže - jedno je jisté, podle přítomných bezpečnostní opatření v Turecku kolem Obamy ještě několikanásobně převyšují ta ze Štrasburku a Prahy.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
