Návrat k okouzlení

Není to jednoduchá kniha, i proto, že předpokládá nadšeného čtenáře, ochotného připustit si, že i současný svět, tak, jak jej vnímáme optikou nejrůznějších zpráv, přinášených nám médii různé úrovně kvality doslova 24 hodin denně, může být vnímán jako místo, které má stále své kouzlo a může člověka v dobrém rozvíjet. Thomas Moore se nás četbou knihy snaží nasměrovat tak, abychom v sobě hledali a pokud možno i nalezli nadšení a ochotu znovu-objevovat a vidět krásu a kouzlo v našem každodenním životě, v maličkostech, ale i ve stvoření jako celku. Vlastně nás vybízí k tomu, abychom v něčem byli zase jako děti, které vnímají svět kolem sebe úplně jiným viděním a logikou, než my, často až příliš vážní, dospělí.

Židovsko-křesťanská tradice nás učí, že příběh lidstva se začal psát v rajské zahradě, v místě, kde si člověk nemusel dělat starosti o živobytí a mohl se soustředit doslova jen na to, aby co nejlépe byl. Dle katechismu bychom se do tohoto stavu a místa měli po smrti opět navrátit. Jak ale najít okouzlení už tady a teď, tak, abychom nebyli pro své okolí sentimentálními snílky utíkajícími k naivním představám nebo dětinským snům? Příjemných, rozhlehlých, na stromy a plody bohatých zahrad se nám zjevně zoufale nedostává, městská zeleň podléhá přísným pravidlům, mimo města se nám často jen tak, pěšky na potulku, bez auta či kola, příliš nechce.

Thomas Moore píše, že jednou z podmínek návratu k okouzlení v každodenním životě je odmítnout opustit ráj, setrvávat v zahradě života. To v překladu znamená, že jsme schopni žít s opravdovou láskou k životu navzdory všem druhům útrap, které nás potkávají. Filosof Epikuros vštěpoval svým žákům poznání, že bez ohledu na to, jakým strázním je člověk vystaven, vždy by si měl dokázat najít zrníčko potěšení a to je pro život dostačující.

Jedním z důvodů, proč se ve svých úvahách zabývám naléhavou potřebou návratu k okouzlení v každodenním životě, je i souvislost s jinou knihou, která mnou v poslední době hluboce pohnula, a která v nejrůznějších podobách koluje i po internetu, a tou je studie Australanky Bronnie Ware „Čeho před smrtí nejvíce litujeme“. Bronnie Ware působila několik let jako pečovatelka v rámci paliativní péče. Do zmíněné knihy sepsala příběhy lidí na sklonku života, kteří se vyznávají z toho, kterak litují času, kdy nedokázali žít opravdu podle sebe, ale pouze plnili očekávání druhých, mnoho pracovali a neměli čas na nic jiného, málo dávali najevo své city, nepracovali na udržení vztahů se svými přáteli a nedovolili si být šťastnější.

Vyznání těchto, dnes již mrtvých, lidí může pro nás být paradoxně povzbuzením k opravdovějšímu, intenzivnějšímu životu, tak, abychom se nedopustili stejných chyb, abychom zkoušeli hledat okouzlení v každodenním životě, abychom byli bdělí a odvážní. Aby nám pomyslná rajská zahrada nepřipadala jen jako snové místo s příliš vysokým plotem, které na nás možná v budoucnu někdy čká, ale abychom třeba v každé zahradě, kterou cestou do práce či z práce, při venčení psa nebo výletu s dětmi či vnoučaty mineme, dokázali vnímat místo, které má potenciál nás něčím posilnit, obohatit, otevřít nám oči. Stačí se mnohdy jen zastavit.