Návrh reformy veřejných financí

Ten zatím pojem generální odmítá. Je zbytečné rozvádět polemiku o významu jednotlivých slov. Důležitější je podstata odborářského protestu. Podle jejich organizátorů jí asi vystihuje plakát, který na protestní akci zve. Je na něm nápis - víte kam nás dovede připravovaná reforma veřejných financí? Jako podklad pak slouží nahá mužská zadnice. Podobný názor na chystanou reformu veřejných financí nemají pouze odboráři, ale také někteří ekonomičtí analytici a parlamentní opozice. Samozřejmě každý z nich má pro svůj postoj odlišný důvod. Odboráři si myslí, že vládní návrhy nejvíce postihnou zaměstnance a důchodce a že nedotčeni zůstanou lidé pohybující se v takzvané šedé ekonomické zóně.

Proto přišli s tzv. desaterem. V něm chtějí například zmírnit navrhované podmínky pro vyplácení nemocenských dávek, o rok snížit věk pro odchod do důchodu, chtějí zavedení registračních pokladen ve všech obchodech, zvýšení daní pro bohaté a naopak pomalejší snižování daní právnickým osobám. Arogance vlády se podle odborářů patrně projevuje v tom, že zatím tyto návrhy nevzala za své. Jinak s odboráři už několikrát jednala a další schůzka je naplánována na příští týden. Navíc se ministr financí Bohuslav Sobotka nechal slyšet, že prostor pro diskusi stále existuje, a že nelze vyloučit změny vládního návrhu.

Zhruba deset poslanců sociální demokracie se rovněž netají tím, že by se o odborářských požadavcích mělo vážně uvažovat. Také Josef Hojdar, který se odchodem z poslaneckého klubu ČSSD stal prominentním poslancem, se nechal na veřejnosti opakovaně slyšet, že návrhy z dílny odborů odpovídají volebnímu programu sociální demokracie. Nelze rovněž zapomenout na slova komunistických poslanců, že pokud něco ve sněmovně v souvislosti s reformou veřejných financí podpoří, pak pouze většinu požadavků odborářů. Zkrátka odboráři si vůbec nemohou stěžovat, že jejich názory nebere nikdo vážně. Navíc Špidlův kabinet už dávno ustoupil od radikálních návrhů, které by vedly k razantnímu snížení deficitu veřejných financí. Což by se samozřejmě krátkodobě promítlo v poklesu životní úrovně většiny obyvatel České republiky.

O tom, že nejde pouze o výmysly, svědčí nejlépe ekonomické statistiky. Ty například dokazují, že růst českého hospodářství v poslední době pozitivně ovlivňují především spotřebitelé. Tedy, že lidé mají celkem slušné platy, které jim umožňují utrácet. Zjednodušeně řečeno by se dalo říci, že zadlužování státu nejde na vrub investic do budoucna, ale je takzvaně projídáno. Dalším varovným signálem je míra nezaměstnanosti nad deseti procenty. Ta může vypovídat jednak o tom, že sociální síť je na takové úrovni, že nemotivuje lidi hledat si práci. Zároveň může dokazovat to, že vládá dusí podnikatelské prostředí. Týká se to především živnostníků a menších firem. Takže nevznikají nová pracovní místa a lidé, kteří skutečně hledají zaměstnání, mají malou šanci.

S relativně silnou kupní silou obyvatel souvisí i další nebezpečí. A tím je nerovnováha mezi vývozem a dovozem České republiky. Do země proudí více zboží než za jeho hranice. Tuzemští výrobci, kteří se orientují především na domácí trh, pak mají problémy s odbytem svých výrobků. Ty se jim hromadí ve skladech, což je z dlouhodobého hlediska neúnosné a může vést ke krachu. Z toho všeho vyplývá, že odboráři momentálně nemají k radikalismu příliš pádné důvody. Leda, že by šlo o domluvenou hru. Vládě by se další změkčení navrhované reformy docela hodilo. Nemusela by činit nepopulární kroky a riskovat úbytek voličské přízně.

V situaci, kdy ekonomové tvrdí, že s růstem deficitů veřejných financí se už musí něco udělat, nemůže kabinet zařadit zpátečku sám o sobě. Navíc ve sněmovně disponuje vláda pouze křehkou většinou a především sociální demokraté musí myslet na svoji politickou budoucnost. Proto si navrhovanou reformou nemohou proti sobě popudit voličské jádro tvořené především zaměstnanci. Takže odborářské výhrůžky se Špidlovu kabinetu mohou hodit a mohou být hlavním argumentem, proč k zásadní reformě nakonec nemusí dojít.