Návrh zákona o státním rozpočtu

Přitom předběžný výpočet Ministerstva financí jasně stanoví, že se počítá s nižším schodkem rozpočtu, než byl ten letošní. Závazná hranice by měla znít 118 miliard. To je stále číslo hrozivé, avšak vzhledem k dosavadním tendencím asi jediné jakž takž reálné. Nižší schodek by předpokládal radikálnější reformu veřejných financí, což už není možné stihnout a slabá levicová vláda k ní stejně nemá odvahu ani sílu.

Přitom je zajímavé, že právě na ministerstvech, která by měla šetřit nejvíce, dochází k navyšování požadavků. Dá se to pochopit, stát určitě potřebuje více peněz na bohulibé činnosti. Když vezmeme jen například platy jeho zaměstnanců, které jsou stále nízké a zaostávají za soukromým sektorem. Z toho vyplývá, že kvalitní státní úředníci odcházejí a na místě zůstávají jen ti méně kvalitní nebo v lepším případě ti, pro které je služba pro stát ctí. Lze se jen dohadovat, která skupina na ministerstvech převažuje.

Nejviditelněji se tento problém projevuje nyní u dvou skupin státních zaměstnanců. U učitelů a zaměstnanců daňových úřadů. Obě skupiny se rozhodly na své problémy upozornit stávkou. Obě patří k nejhůře placeným zaměstnancům v České republice, po kterých se vyžaduje vysoká kvalifikace. Přitom to byla právě už pět let vládnoucí Česká strana sociálně demokratická, která vždy hlasitě slibovala, že největší pozornost věnuje zejména vzdělávání a lepšímu výběru daní. Někdejší předseda ČSSD Miloš Zeman, který dovedl stranu hlavním vchodem do Strakovy akademie, hovořil vždy o tom, že hlavní budovou v každé obci nebude banka, ale škola. A že nákladné slibované programy bude jeho strana financovat z lepšího výběru daní. A to tím, že zamezí daňovým únikům. Jestliže jsou to v tuto chvíli právě učitelé a daňoví úředníci, kteří projevují největší nespokojenost se svým postavením, pak je to smutná vizitka nejen pro tuto vládu, ale i pro tu předchozí.

Stát tedy zjevně potřebuje více peněz. Nyní je otázka, jak to zajistit. Nabízí se řešení klasické, které znali už ve starověku. Je třeba vyhlásit další daně. Na rozdíl od starověku už ovšem nejde přijít do provincie a vše vydrancovat. Je třeba vše vyhlásit zákonem a v tom je potíž. Čím větší jsou totiž daně, tím menší je ochota je platit. Existuje množství způsobů, jak se tomu legálně vyhnout, včetně převedení sídla firmy do zahraničí. Stejně tak přitahování daňové zátěže podvazuje aktivity, každý si rozmyslí, má-li se o něco snažit, když konečný zisk z jeho práce bude jen o málo vyšší, než kdyby dotyčný nedělal nic a žil třeba na podpoře.

Druhým obtížnějším řešením je omezit výdaje státu. Tím je možné ho učinit ještě méně akceschopným, proto výstižnější pojmenování tohoto procesu je větší efektivita státních činností. A v liberálním slova smyslu bychom mohli jít ještě dál. Je třeba odstátnit všechny činnosti, které stát činit nemusí, protože ho zastoupí nestátní organizace a stát by se měl zaměřit jen na to, co činit má a to pokud možno činit co nejlépe. Nikdo například nezpochybňuje nezastupitelnou roli státu jako strážce bezpečnosti občanů. Jaká je kvalita této služby, ví každý, kdo jí byl nucen využít. Špatné technické vybavení policejních orgánů, jejich ochota se angažovat je přímo úměrná prostředkům, které mají. I když se situace zlepšuje, stále se peněz nedostává.

Jsou to tedy notoricky známé věci, ale jak to učinit, aby se věci pohnuly dopředu, to je ten problém. Současná vláda s dominancí levicové ČSSD to má dvojnásob složité. Tato strana totiž ve svých programech slibuje svým občanům všestranné služby státu. Stát se o vás prostě postará, netřeba se snažit. Proto ostatně požadavky ministerstev, proto nepříliš odvážná reforma veřejných financí. Jednoduše řečeno stát pod vedením této vlády, jejíž základní složka učinila před volbami tak štědré sliby, se těžko stane efektivnějším. Přitom je třeba připomenout, že slabá reforma veřejných financí není ještě zdaleka u konce. Definitivní přijetí příslušných zákonů by mělo následovat až na podzim. Přitom předběžný návrh rozpočtu z dílny Ministerstva financí už počítá s tím, že navržené zákony budou příští rok platit. Těžko domyslet, co by se stalo, kdyby se například odborářům je podařilo rozmělnit.

Stejně tak je ale mohou rozmělnit dodatečné požadavky ministerstev i lidová tvořivost poslanců, kteří svými pozměňovacími návrhy každoročně přidají další výdaje k rozpočtům. Zákon o státním rozpočtu může ovšem podle ústavy naštěstí podávat jen vláda, proto na ní bude záležet, jak se podaří jednotlivé požadavky sladit. V každém případě to bude bitva, tentokrát o mnoho dramatičtější, než v letech minulých.