Navržení Karla Schwarzenberga na post ministra zahraničí

Za prvé proto, že je spojen s naší zemí pouze menší částí svého života a musím dodat jen částí svého majetku, který je vůči zahraničí vázán řadou dalších loajalit a který s normálním životem občanů této země přišel do styku částečně a okrajově. Tato země je pro něj druhým domovem. Za druhé pan prezident tvrdí, že ministr zahraničí má vyjadřovat politiku většiny, která za ním v parlamentu i ve společnosti stojí. Ministr zahraničí nemá přicházet z okraje politické scény a reprezentovat její důvěru. Musí být reprezentantem rozhodujících sil tvořících vládu.

Oba argumenty pro současný stav uvažování v Evropě a hlavně u našich západních sousedů jsou vzhledem k zavedené praxi zcela nepochopitelné zvláště proto, že je vyslovuje představitel pravice. Pokusím se to dokázat na několika příkladech, kde 1. července 2004 byl do čela Spolkové republiky Německo zvolen za prezidenta Horst Köhler. Kandidovaly ho na tento post všechny tři pravicové strany - CDU, CSU a FDP - a to přesto, že jeho rodiče pocházejí z Rumunska, on se narodil na území Polska a posledních víc než deset let, než se stal prezidentem, prožil v Londýně a Washingtonu, o situaci v Německu, jak sám přiznal, prakticky nic nevěděl. Do této funkce byl zvolen právě kvůli tomu, že německé elity si uvědomovaly výhodu jeho mezinárodních zkušeností a odstupu od německého pohledu a tak to tehdy komentovala i většina novin.

Psaly, že s prezidentem Köhlerem nastupuje nová éra v Německu. Rakouské prestižní noviny Der Standard napsaly: "My jsme svou mírumilovnost projevili už tím, že jsme Čecha udělali šéfem naší diplomatické akademie." Jednu z nejprestižnějších škol v Rakousku, která vychovává rakouské diplomaty, totiž vede bývalý disident, krátce také ministr školství a český velvyslanec v Rakousku a Německu Jiří Gruša. Der Standard zdůrazňuje, že nikdo se nad tím nepozastavuje a ani mu nevytýká trochu jiný přízvuk, jako někteří naši politici Schwarzenbergovi. Rovněž druhá výtka vůči Schwarzenbergově kandidatuře, že je nominován za malou stranu, je pro staré evropské země nepochopitelná. Místo ministra zahraničí v pravicových i některých levicových vládách v sousedním Německu zastával tradičně představitel FDP, viz známý ministr zahraničí Genscher. Tato strana měla podobné volební výsledky jako naši zelení a nikomu to nikdy nevadilo. Matematika, se kterou přišel pan prezident 23. prosince v Mladé frontě DNES, když se pohoršoval nad tím, že počty poslanců v parlamentu neodpovídají počtu ministerských křesel a šéfredaktorovi maloval na papír rovnici osmdesát jedna se nerovná třináct plus šest, totiž koaličních vládách nikdy neplatí. Za to, že malé strany koalují, tedy umožní větší straně vládnout, musí vždy zaplatit větší cenu, než mají počty jejich křesel, tak tomu je po celé staré Evropě.

Připomeňme, že proti kandidatuře Karla Schwarzenberga se vyslovuje i Právo, v němž se objevil další argument, a sice, že jeho dlouhodobý zájem o lidská práva na Kubě či v Bělorusku a Čečně lze sice chápat, jde ale vždycky o kóty, na něž je upřen zájem vlády USA. Snižovat dlouhodobé humanitární projevy Karla Schwarzenberga jako předsedy helsinského výboru politickými konotacemi, je vskutku hodně neférová konstrukce. Kuriózní je i to, že Právo píše často Schwarzenbergovo jméno chybně, počešťuje si ho a na konci místo písmena G píše K a zdůvodňuje to tak, že Karel Schwarzenberg řekl v roce 1987 Petru Uhlovi, že mu je to jedno, jak ho v Praze píší. Sám Karel Schwarzenberg se ale píše důsledně s G na konci, a to bychom měli respektovat. Všude ve světě je nekorektní psaní jména bráno jako urážka.

Pro přesnost uveďme, že s K na konci se krátce psal na konci devatenáctého století jen kníže Karel III. Právo se tím prakticky dopouští stejné nekorektnosti, jaké se dopouštějí lidé, kteří tvrdošíjně hovoří dodnes o Rudém právu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .