Nečekané a očekávané
Brazilský spisovatel Paulo Coelho (nar. 1947) se pevně usadil na čelných místech světových i domácích knižních hitparád. Podobně jako mnohé jiné "hvězdy" je obdivován svými fanoušky, ale s rezervou (nebo přímo negativně) přijímán literárními kritiky. V čem je kouzlo spisovatele, který před třiadvaceti lety prosil pražské Jezulátko o úspěch, a dnes ho má v plné míře?
Coelhovy knihy, které patří k nejzdařilejším (např. Pátá hora, Alchymista), jsou psány podmanivým jazykem, nepopírajícím prostředí, z něhož spisovatel pochází (Jižní Amerika) a odkud vystupuje jeho inspirace spisovatelskými vzory, jejichž styl vědomě využívá, márquezovskou i borgesovskou imaginaci, v níž hranice mezi realitou a fantazií je jen úzká. O poznání slabší jsou texty, budící zdání, že jde o osobní vyznání autora, o zachycení vlastních zážitků (k takovým patří právě Záhir). Namísto popisu hledání nějakého abstraktního smyslu života srozumitelně poukazují do hloubky konkrétního lidského nitra. Je snadné se s těmito texty ztotožnit, neboť autor vykresluje situace, které tzv. zná každý (hledání lásky, osobního štěstí, manželského porozumění).
Záhir ale s onou srozumitelností počítá až příliš. Tam, kde dříve okouzlovala jednoduchost a zdánlivá průzračnost, s níž se čtenář snadno identifikoval, najednou popouzí primitivismus okatě vykonstruovaného příběhu s příliš alogickými a efektními premisami (žena válečná zpravodajka, exotické prostředí Kazachstánu, nonkonformní život pařížských bezdomovců, filosofujících při lahvích vodky).
Spisovatel se sice ústy hlavní postavy "vyznává" z osobní zahleděnosti, bezohlednosti, sebestřednosti. Snaží se vyvolat pocit upřímného vnitřního boje, hledání očištění a možnosti sdělení závažného poselství o pravých a podstatných otázkách života, které jsou obvykle přehlíženy v honbě za uznáním, slávou, úspěchem. Ovšem, vše vychází až příliš učebnicově, moralistně, zdlouhavě a kostrbatě. Symbolismus toho, že pro porozumění dvou lidí v manželství je někdy nutné projít "kraj světa" fyzického i duchovního, je nesrozumitelný, zahlcený módními obrazy a esoterickými náznaky.
Lze tedy nalézt něco pozitivního? I když jde o text slabý, povrchní, kýčovitý, jako by unavený spisovatel již vyčerpal penzum originality, a proto se uchýlil ke klišé a fádnosti, přestože jsou zde rádoby filosofující úvahy proměněny v nudné prázdné bonmoty, jež tvoří nekompaktní shluk, je nutné uznat, že autor nezradil svoji pozici ikony populární a komerční kultury. Vnáší své poselství do světa, kam by se přes halas "nováckých" programů a hypermarketových front nic podobného nedostalo. Pokud si alespoň jeden z Coelhových čtenářů otevře "velepíseň skepse", biblickou knihu Kazatel, aby se dozvěděl, co vše sděluje text, jehož slova spisovatel v Záhiru použil jako nadpis svého imaginárního vyznání (Čas roztrhávání a čas sešívání), splní i tato kniha svůj účel.
